Reklama
 
Blog | Viera Langerová

Armáda a biznis

Když koncem května vyšla v Pákistánu kniha vojenské analytičky Aješi Sidiki (Ayesha Siddiqa) Military Inc. , vzbudila jemně řečeno rozruch a v médiích se množili popisy těžkostí, které měla autorka s hledáním místa, kde by svou knížku uvedla. Rezervace vypovídaly jak různé společenské organizace, tak soukromé hotely. Není se co divit. To, co absolventka vojenských studí londýnské King´s College  a dopisovatelka známého odborného časopisu Jane´s Defence Weekly popisuje, se nemůže líbit ani civilní vládě, ani mocným generálům. Zabývá se podnikáním armády,tzv. milbus (military business),nebo ještě tajemněji „vnitřní ekonomikou“ armády a důsledkami této činnosti v celém spektru života pákistánské společnosit. Pro nás je obrazem fungování post feudálního systému, ve kterém hraje armáda významnou roli. Kniha vyšla k 60. výročí nezávislosti Pákistánu

            Jak  vysvětluje v úvodu, základním problémem, hodným podrobné analýzy je vztah armády a  demokracie. „ …když se vedení armády zapojí do ziskové činnosti a armádu používá jako způsob získávání institucionálního a osobního ekonomického vlyvu, mají zájem vrátit se zpátky do kasáren a  umožnit rozvoj demokratických institucí“? (str.2) Autorka přes podrobný náhled do pákistánské situace, vysvětluje specifickou symbiózu civilních a armádních mocenských složek v mnoha režimech, od jihoamerických, blízkovýchodních až k asijským. Nakonec, jak připomíná,  „armádní původ“ měli i někteří američtí politici, třeba prezident Dwight D.Eisenhower, general Colin Powel, nebo prezident Ronald Reagan.

Milbus: provoz a systém.          

         Vojenská ekonomika má v Pákistánu už dlouhou tradici. První základy „vnitřního“ ekonomického impéria byli založeny v roce 1954, což je zároveň rok, kdy armáda vstupuje do politiky. Její největší expanze nastává v roce 1977, kdy došlo v dějinách země k druhému vojenskému převratu. Od té doby se milbusu nic vážného do cesty nepostavilo.Velkému biznisu pomáhal na svět Ajjub Chán, za vlády Zia ul Haka se podnikatelům dařilo taky  z jednoduchého důvodu, že zrušil veškeré  pokusy Bhutta o znárodňování a vůbec snahu tohoto charismatického vůdce, najít pro Pákistán cestu blízkou socialismu. Hak ho dal nakonec popravit.            

Reklama

        Odměňování za prokázané služby  praktikovali jak civilní, tak vojenské vlády, snažili se svoje  protégé  chránit  a dále se podílet na jejich  prosperitě.Známý pákistánsky novinář Šakir Husajn to komentoval takto: „Základním pravidlem v podnikání  je, že přežije nejsilnější, kdežto v Pákistánu  přežije nejtlustější a ten s nejlepšími kontakty. Kontakty jsou  základním kapitálem v monopolizaci zdrojů, ovládaných ostatními členy vládnoucí třídy.“(str. 105) V rozdělováni půdy svým spojencům  vynikali  jak Benazir Bhutto, tak Nawaz Šarif. V knize Šahida-ur –Rehmana Kto vlastní Pákistán? je popsaný celý proces získávání  majetku a kapitálu právě tímto způsobem. Podnikání vojenských organizací má spoustu výhod, od jednoduššího přístupu k státním půjčkám a různým formám státních zakázek, přes přednost, kterou mají jak vojáci, tak  armádní vysloužilci  v státních institucích, nutných pro řízení  jakýchkoliv forem podnikání.Existence paralelní podnikatelské sféry, pro kterou neplatí stejná pravidla, jako pro civilní oblast, zásadně ztěžuje  její rozvoj a  uzavírá se do úzkého ghetta společenské elity.          

            Armáda v Pákistánu je zřizovatelem Nadace Fauji (Fauji Foundation), jednoho z popředních vojensko-obchodních konglomerátů v zemi který jako armádní „welfare trust“ se věnuje podnikání  v oblasti bankovnictví, farmaceutiky, nebo staví cementárny. Dále jsou to Army Welfare Trust nebo Shaheen Foundation a Bahria Foundation. Tyto čtyři nadace jsou zaregistrovány podle zákona, který je kategorizuje jako soukromé osoby (privat-sector entities), nepodléhající vládnímu auditu (str.21)         

          Na armádní podnikání se ostatně ani  nikdo neptal.Vlády tuto otázku ignorovali aby nerozzlobily generály, nebo ji vůbec nepřikládali význam. Jenom nedávno se na armádní ekonomické impérium začali vyptávat poslanci Farhatullah Babur a Sherry Rehman (PPP). Důvodů, proč civilní vlády toto podnikání nezajímalo, je jak uvádí autorka několik: symbióza armádní a civilní moci, na základě dělení zisku a pak, armáda často sehrávala úlohu arbitra u politických sporů jednotlivých soupeřů.      

            Hrozba ze strany Indie opravňuje armádu na  masivní investice do vlastního rozpočtu ve jménu národní bezpečnosti. Ta se stala dogmou, srovnatelnou s náboženskou ideologií (str.23) A nakonec politické mlčení  je taky obchodovatelné…        

           Jedním z důsledků tohoto stavu je podle autorky i velká fragmentace společnosti, překážející jejímu rozvoji.Obviňuje generála Mušarrafa ze snahy  zavádět „ usměrňovanou demokracii“ (guided democracy) a  chránit zájmy armády a jejich velitelů. Další spektrum  „podílníků“ tvoří penzionovaní armádní vysloužilci, kteří dostávají od armády půdu.

 Dějiny vojenského ovládání.      

             Armáda se v nezávislém Pákistánu dostává na politickou linii hned při vzniku státu a je v mnohém dědicem svého britského koloniálního  předka, přinejmenším v udělování půdy penzionovaným velitelům a vojákům. Britský původ má také nápad zřídit z armádních peněz samostatné výrobní jednotky a z jejich zisku financovat veterány.        

          Konsolidace politické moci v Pákistánu je zároveň zvyšováním vplyvu armády na  rozhodovací  proces  jak na politické, tak ekonomické úrovni. Politické ambice mladé generace velitelů se stupňují  s nestabilní politickou situací na začátku 50. let. V létech 1953-54 jsou ustanoveny formální základy  pro armádní podnikání.

       Nakonec se armáda rozhodne vzít správu země do svých rukou. V roce 1958 je po prvé vyhlášené „stanní právo“ generálem Ajjubem Chánem (uchvácení moci generálem Yahya Chánem bylo tedy jakýmsi vnitřním armádním pučem). Tato situace se pak  v dějinách Pákistánu opakuje celkem čtyři krát. Politická historie má charakter cyklického návratu vojenské moci každých 7 až 10 let. Důsledkem této situace je oslabení politických a společenských institucí. V roce 1971-72  byla armáda zatlačena civilní vládou do úzadí v důsledku  neúspěchu pakistánské armády ve vojně s Indií.

          Po roce 1977 se prohlubuje uplatňování vojenských podnikatelských zájmů. Vzniká myšlenka   založení NSC (National Security Council) podle tureckého a čilského vzoru. Podaří se to až Mušarrafovi v roce 2004. Tento institut  „dává armádě statut   mocné organizace, která může chránit své zájmy a být  plnoprávným  členem vládnoucí elity“ (str.20).  Zatím v roce 1985 armáda donutí  parlament schválit  ústavní články, které dovolují prezidentovi rozpustit parlament a vytvořit mechanismus, který umožňoval armádě svrhnout  jakýkoliv nepohodlný režim. Podobně i v Turecku, parlament nemůže prověřovat vojenské výdaje a nemusí odpovídat na žádné otázky poslanců. Tato omezena transparentnost má dějiny delší, než by se zdálo.        

        Původ „dělení profitu“ mezi armádní a civilní elitou  vidí autorka v koncepci Mancura Olsona: podle něj  původní potulní  lupiči  vždy vesnici, která jim přišla do cesty vydrancovali a zničili. Postupně přišli na to, že se s místní vládou můžou domluvit a jednoduše začali s bezpečností obchodovat. „Toto chováni reflektuje feudální tendence společnosti, nebo vládnoucí elity. Pakistánská armáda není žádnou výjimkou.  Sdílí tyto feudální postoje.  Její feudálno-autoritativní postoje jsou  prvořadé i když tvrdí, že armáda je moderní instituce , sledující nové sociopolitické trendy“ (str.22)

Armáda – smysl a cíle.       

            Pozitivně vidí roli armády ve „třetím světě“ Samuel Huntington  a někteří další významní odborníci.  Tvrdí, že armáda je tady významným „socioekonomickým modernizátorem“ , je nejlépe organizovanou a vzdělanou součástí společnosti (progressive militarism) a „voják-reformátor“ je nositelem západních kulturních norem, umožňujících rychlou a efektivní modernizaci. Podnikání armádních složek  je lépe organizováno a méně korumpováno jako civilní korporativní instituce. Zejména v před-kapitalistických společnostech třetího světa tak vzniká   privilegovaná společenská třída, která často , i když ne vždy hraje pozitivní roli. Nejenom pro generála Mušarrafa je Turecko vzorem v tom, co armáda může dosáhnout, má-li osvíceného vůdce. Armáda tak často vystupuje v roli zachránce před  zkorumpovanými civilními úředníky i civilní mocí.      

          Často a pro Pákistán to platí dvojnásob, je armáda vlastně jedinou možností, jak postoupit po společenském řebříčku výš a zlepšit své životní vyhlídky. Armáda má svůj vlastní systém školství, který můžou navštěvovat jenom děti vojáků, přičemž třeba námořní síly mají samostatný systém škol než ostatní části armády. Vlastní a samozřejmě mnohem kvalitnější systém  vzdělání  tak umožňuje armádě vychovávat si svou vlastní elitu. Pro chudé lidi  kromě kasáren existuje ještě jiná možnost: odvést své dítě do madrásy a spolehnout se na náboženské vzděláni…    

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama