Reklama
 
Blog | Viera Langerová

Bari Imam a malé noční dobrodružství

      Od pondělí  odhazuji ranní noviny s rozzlobenou frustrací. Důvodem jsou přenádherné fotografie z několikadenního svátku, oslav smrti  súfijského svatého Bari Imama (o súfismu víc v mém článku Súfizmus s nádejou).  S možností podívat se ke svatyni vůbec nepočítám. Před dvěma lety  se tam vyhodil do povětří mladý sebevrah  ( víc v článku Smrt jako zkouška dospělosti)  a tak jsou všechny  denní i noční výlety k Nurpur Šahan (část Islamabádu, nedaleko od sídla předsedy vlády) nemyslitelné. Cítim zuřivou bezmocnost. Až do  prvního zvonění telefonu.

Volá moje milá kamarádka s ještě milejší otázkou.

“Co říkáš nato, že bychom si po večeři zajeli k Bari Imamovi?”

“ My dvě?! Není to nebezpečné?!”

Reklama

“No je, ale jede tam jeden můj známý, který to tam dobře zná…”

Po mantách a plovu ve zdejší středoazijské restavraci Chiva sedáme do auta a v dlouhé koloně  troubících a zaprášených aut míříme do svaté destinace. Na obzoru nás vítá spousta světel. Kdepak energetická krize! Cítím se jako kukla, omotaná šátkem, aby nebylo vidět světlé vlasy a červenou kabelku,  ze které jsou moji průvodci nervózní.

Ke svatyni proudí nepředstavitelné davy lidí, mladých, rozparáděných mužů. Na každých řekněme 1000 mužských návštěvníků je tady možná jedna žena. Já napětí necítím, fotím a fotím. Můj šťastný výraz je nejlepším obranným prostředkem.

poutnici1.jpg

Všude jsou policajti a bezpečnostné rámy. Jestli skutečně fungují nevím, spíš se mi zdá, že tady stojí jako odstrašující signál pro všechny potenciální sebevrahy.

Několik dní před výletem,  vidím po městě skupinky poutníků (dallis). Jsou v bílých šalvárech, všichni mají na čele zelenou stuhu a nesou barevné prapory. Přicházejí pěšky z různych koutů Pákistánu. Ženy nesou na hlavách pestré koše s jídlem.

          Posel na zemi

Bari Imam , neboli Syed Abdul Latif Kazmi ( 1617-1705) byl oddaným kazatelem a šiřitelem islámu. Podle jedné legendy strávil dvanáct let ve stoje, v meditaci pod proudem vody u vesnice Nílum Bhotu .   Je svatým jak pro šííty, tak pro sunnity, což  znásobuje bezpečnostní opatření. I když v posledních letech útoky mezi oběma sektama nejsou tak časté.

Před  svatyní s hrobem imáma stojí dlouhá řada věřících. My zamíříme k ženskému vchodu. Není zapotřebí čekat. Odložíme boty a scházíme dolů mramorovým schodištěm. Před  bílou stěnou a dveřma z plastiku, sedí ženy. Modlí se. Za stěnou  je slyšet hlasité modlitby, výkřiky a spěv. My neuvidíme nic. Mříže, které umožňovali ženám pohled na hrobku jsou zablokované dveřma. Po saudsko-arabském příkladu. Kdosi nám vysvětluje, že se některé ženy chovali nevhodně, snažili se  odstranit mříže a dostat se k hrobu. Zní to jako vtip.

vestec1.jpg

Svátek, kam podle odhadů každý rok přijíždí téměř million lidí trvá 7 dní, od soboty do soboty. Je příležitostí nejenom k návštěvě hrobu, ale i zábavě, všude je slyšet hudbu a spěv. Výjimkou nejsou ani drogy. A samozřejmě se  v malých kioscích prodává  téměř všechno. Včetně zubních protéz.

poutníci

“Ty nefoť,” upozorňuje mě můj doprovod, když namířím kameru na slastně se usmívající, ležící skupinku . Kouří  hašiš.

“ Chodí tam sázet a hrát  hazardní hry. Už zapoměli na spiritiální význam svátku”, říká mi   náš zamračený Paštun.

“ Na sufijských svátcích bylo vždy veselo, radost, hudba a spěv patřili k náboženství. Dnes nám budou vnucovat Paštuni svůj mračný fundamentalismus….”, slyším později rozzlobený komentář.

             V podstatě je to rozdíl mezi subkontinentálním islámem (rozvíjejícím se pod vlivem súfismu a v sousedství hinduismu) a jeho severní, horskou verzí. Bojovnou a  nekompromisní.

Já se domů vracím pod vlivem té první. S natěšenou radostí, beze strachu a v naději na její konečné vítězství.   

hazara1.jpg

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama