Reklama
 
Blog | Viera Langerová

Čingischán : pradědeček globalizace

      Když za pár desítek let začne někdo psát dějiny globalizace, jako první v nich budou figurovat obchodníci a  válečníci. Ti první proráželi se svými karavanami nové cesty přes  pouště a loděma přes  neznámá moře, ti  druzí ohněm a mečem spojovali kultury i kontinenty. Zůstavali po nich stopy kulturních sloučenin, slohy indo-perský, sino-portugalský, hellénsko-budhistický a tak dále. Kdo byl kde dřív je otázka: západ táhl na východ, nebo východ na západ? Nejdřív Římané, pak Mongolové obejmuli svět a otevřeli chráněná území   čilé k výměně všeho. O jednom z hrdinů nenapsané historie vypráví film Mongol ruského režiséra Sergeje Bodrova.

       První díl plánované dilogie, začíná dětstvím Temudžina: smrtí otce a životem v očekáváni smrti. Na cestě devítiletého syna silného chána za nevěstou  se otec zastaví u přítele.  Volba budoucího panovníka padá na děvčátko jménem Borte. Když jdou zpátky domů, otce otráví mlékem, nabízeným jako znak přítelství, zradní Merkitové. Kmen, ze kterého kdysi unesl svou nevěstu  Temudžinův otec.  Zmocní se chlapce a  slibují mu smrt, jenom co trochu doroste.

     Tato hrozba a odpor, který je zapotřebí  vyvinout , se ukáže pro duchovní  sílu budoucího „pána světa“ rozhodující.  Bodrov se svým scenáristou Arifem Alievevem (za scenář k filmu Kavkazský zajatec z roku 1996 dostal  evropskou cenu Felix)  se soustředili na  budování  toho, co stálo za  dobyvatelským úspěchem  světového hrdinu. První cesta z otroctví vede do hor, k oltáři bohyně Tengri, kde se zbaví dřevěné klády, ke které je připoután . Pozorují ho oči bílého vlka, převtělení přírodních božských sil. Na nich spočívá  šamanistická víra kočovniků. Vše, co přijde potom – dlouhé zajetí  u Tunguzů, jeho vysvobození ženou Borte, která vnuknutím najde  v poušti budhistického mnicha s kostí bílé vrány od Temudžina,  vše přispěje k trpělivosti a schopnosti  odolávat zdání jakékoliv prohry.  Trvá to léta. Čingischán je obdařen vlastnostmi číhající šelmy a umem svých přírodních bohů.

     Při natáčení filmu se šel režisér a jeho výtvarník, Burjat  Daši Namdakov poradit a prosit o souhlas s natáčením nejsilnějšího mongolského šamana. Podle některých teorií byl i sám Čingischán mocným šamanem.

Reklama

    Další část filmového vyprávění tvoří spor s Džamuchou, jeho  přítelem, kterého nazývá bratrem. Ten mu spočátku pomáhá, až oba pochopí, že pánem ve stepi může být jen jeden z nich. Čingischán dá však po  vítězné bitvě popravit jeho dva sluhy. Chtěli se vykoupit tím, že dovlekli  raněného Džamuchu k nohám víťěze. První geopolitická poučka  nového vládce je na světě: kto ovláda step, ovládá svět.

Kočovníci: antitéza Západu…

     Vztah Západu k Čingischánovi jako vůdci divokých a krutých dobyvatelů je na Východě jiný. Pro Rusko, jak říká režisér, konzultující toto téma s mnoha historiky, byl Čingischán spásou z několika důvodů. Na zemi, rozdrobené do mnoha  knížetství, ovládanými znepřátelenou šlechtou, se ve  13. století valili vojska z několika stran – křesťanští křižáci, Němci, Švédové a Litevci, z jihu sledžučtí Turci a na východě byli Mongolové. Alexandr Něvský využil ve válkách  jejich pomoci. Legenda o tisíciletém  mongolské otroctví Ruska vznikla až později a nezakládá se na pravdě.

   Pro Mongoly je Čingischán jednoznačně pozitivní hrdina a dnes se dokonce uvažuje o přestěhování hlavního města Ulanbátaru tam, odkuď kdysi ovládal svět Čingischán, do města Karakorum ve východním Mongolsku. Zda  veliký vojevůdce byl skutečně Mongolem, se vedou dodnes vědecké spory. Jedna z teorií hlásá, že  měl spíš tatarský (tedy turkský) původ, odovozen od národa mongailů.

   Bodrova při psaní scénaře inspiroval pohled  etnografa, obdivovatele kočovnické kultury,  Leva Nikolajeviče Gumiľova, manžela slavné ruské básniřky Anny Achmatovové. Byl známý jako zanícený turkolog a odborník na kočovnickou kulturu. Se svým kolegou, Nikolajem Savickým ( Žil a přednášel od 20. let v Praze, v roce 1945 ho zatkla NKVD a odsoudila na 10 let do Gulagu. Jejich korespodence začíná od roku 1956, kdy byl Savický propuštěn a rehabilitován) diskutuje a dopisuje si na téma  evrasijství a kočovníků. „Staří kočovníci“, píše Savický, „ jsou pro nás velikým příkladem toho, jak je zapotřebí bojovat a vítězit, bránit se, ochraňovat svoji existenci, svůj životní styl, svoji samostatnost. Je zapotřebí  v základech  ulomit  Západu roh jeho povýšenectví – to je úloha naší doby. Ruská věda o kočovnících může a musí této úloze sloužit.“ Savický, jako představitel teorie evrazijství ( intelektuální hnutí 20. let minulého století, snažící se o pojemenování symbiozy ruského, turksko-moslimského i čínského světa, oživlé v 90. letech 20. století zejména ve Střední Asii a nových postsovětských republikách) se netají tím, že jeho zájem ke kočovníkům je veden hledáním nejenom vědeckých faktů, ale taky ruské identity. Nazývá nomády  a jejich  kulturu jako západní antitézi a synonymum nového  Ruska. Názory Gumiľova a Savického se v mnohém odlišovali. Jejich diskuze je ovšem ve vztahu k nejmocnějšímu Mongolovi zajímavá i dnes.

   Chci všem připomenout, že my Rusové máme tatarské kořeny. Jména jako Čadajev, Timirjazev, nebo Salytkov Ščedrin  jsou  tatarská“, říká v jednom z rozhovorů režisér. 

Narativní kompromis

      Filmové vyprávění má svoje zásady, musí  respektovat jednotlivá schémata, aby přitáhl široké spektrum diváků. Je tomu tak  například ve věci milostné dvojice, nebo  spektakulárních vojenských bitev. Bez smyslu pro kompromis  je lepší točit spíš dokument. Je na režisérovi i producentovi, do jaké míry se odváží vyvázat  z těchto schémat .

    Mezinárodní projekt Mongola za 15 miliónů euro, si to mohl dovolit také jenom v omezené míře. Paradoxem je, že právě to, v čem se snažili typickým blockbusterům vyhnout, kritika nejvíc kritizuje.  Pro ázijské filmy, samozřejmě ty ne-hollywoodizované, je typický spíš přístup méně dramatický. Tradiční vyprávění, třeba čínské, neznalo a neuplatňovalo dramatický oblouk a vyvrcholení  příběhu. Bodrov se nesnaží být popisný, hodně využívá zkratky a akcenty  spíše na spirituální logiku děje.   Pro mnohé evropské kritiky to byla jednoduše nudné.

   Snaha o přizpůsobení se spíše asijskému divákovi je vzhledem na ekonomickou dynamiku této části světa možná  mnohem chytřejší, než by se nám mohlo zdát. 

 

Na závěr ještě pár nesrovnalostí v překladu. V ruské verzi je místo zajetí Čingizchána uvedeno jako Tunguzské chanstvo. U nás se objevila verze Tangutské království. Známe sice Tunguzský meteorit, ale máme Tangutské království. Možná  mě nějaký sinolog poučí?   

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama