Reklama
 
Blog | Viera Langerová

Dynastické křížovky

        Jedním z rozporů, na které poukazují v souvislosti s následníkem Benazir Bhutto ve vedení její strany PPP  pakistánští  političtí komentátoři, je demokratická agenda versus  „monarchické“ stranické metody. Neexistencí regulérních voleb ale netrpí jenom PPP. Jsou nepsaným pravidlem ve všech pakistánských politických stranách, ovládaných  převážně  rodinnými klany.

        Jak nedávno zveřejnil místní denník, v politice jsou dnes téměř všichni synové, vnukové a pravnukové bývalých vůdců. V poslední vládě třeba zastával  funkci ministra pro náboženské menšiny syn  Zia ul Haqa, prezidenta, který dal v roku 1979 popravit otce BB Zulfikara Ali Bhutta.Náruživé volání politiků celého politického spektra po transparentních a spravedlivých volbách  by tak mělo rezonovat zejména v jejich  stranách. Známý britský historik William Dalrymple  (v češtine Věk bohyně Kálí, Město Džinů atd.) nazval ve svém článku v denníku Observer styl vedení strany BB jako „volební feudalismus“ (elective feudalism). Feudální kořeny  politického života jsou  nesporné.

           Cesta politikou pak žádala od BB nevyhnutně obracet se na  dvě různé strany s dvěma různymi tvářemi: na západ  jako absolventka  Oxfordu a Harvardu, navíc s charismou ženy, stavící se proti  náboženskému extremismu  a za demokratické reformy,  na opačnou stranu jako „dcera východu“ , členka jednoho ze starých a silných klanů, ovládajících jižní část Pákistánu Sindh, která ovšem za své vlády  nijak řešení problémů s postavením žen nepodpořila. Navíc, když se v roce 2004 přejednával v parlamentu zákon  postihující trestem smrti krevní mstu, pro PPP bylo důležitější vzdorovat Mušarrafovi, na jehož podnět byl zákon připraven, než řešit problémy s vražděním žen mimo zákona. Vůči  tvz. karo-kari , jak se říká v Pákistánu krevní mstě, existuje nepsaná  právní tolerance. Tyto vraždy se spravidla nevyšetřují a netrestají.  

        Po vyjmenování  19letého syna Bilawala do vedení strany pod patronátem otce Asifa  Zardariho, se ozvala rodina  bratra Benazir,  Murtazy, zavražděného před 12 lety v Karáčí, v době, kdy  Benazir byla premiérkou. Smrt se nikdy nevyšetřila a jeho rodina ze smrti vinila Benazir. Manželka Murtazy, Ghinwa, původem z Libanonu říká, že  Bilawal Bhutto Zardari by se měl postavit do čela její  strany PPP- Shaheed Bhutto (odštěpila se z kmenové PPP), když se vrátí ze studií. Kandidátů v rodině sourozenců BB je více, je to jednak 25-letá Fatima Bhutto, známá ostrou kritikou politické linie své tety  a nakonec i Zulfikar Bhutto junior, vnuk Bhutta premiéra, oba sourozenci jsou děti Murtazy. Jak bude vypadat dělění moci v rámci PPP ve třetí generaci Bhuttů, podobně jako jejich rodiče, vzdělávaných na nejlepších západních universitách bude zajímavá křížovka.  Fenomén  dětí z feudálních orientálních rodin, které bez problémů mění svoje civilizační stereotypy  má  v novém globalizačním rámci  zajímavé kulturní parametry.

Reklama

      Jakékoliv slibné politické figury by měli o vedení PPP zájem,  dynastické logice  ustupují všichni, bez jakéhokoliv komentáře.  Závěrů v této situaci může být několik:  ve zdejší politice, nejsou určující  vektory určené  politickým programem, nebo plány jak změnit status quo, ale spíš  osobní  vůdčí charismou  a příslušnosti k vládnoucí elitě.  Obsah politické  volební agendy BB, který je výtahem z amerických požadavků  vůči Pákistánu, mluví sám za sebe. Jakkoliv zajímavě a přitažlivě zní snaha o boj vůči náboženskému extremismu, kdokoliv, kdo zná pákistánské reále ví, že už jenom definice tohoto termínu je složitá. To, co je pro městského Pandžábce extremismus, je pro Paštuna z nějaké vesničky kolem Pešaváru  všeobecná moslimská povinnost sdílená  širokým okolím a pomoc ozbrojeným hostům  součástí  kulturní identity.  Rozdělit místní obyvatele někde ve Waziristánu na  extrémisty, militanty a ty ostatní, kteří mají vůči nim bojovat je něco, co se nedaří ani místní armádě.  „Naši lidé jenom teď začínají chápat, co po nás vlastně vrchnost chce,“ výrok Paštuna. který  mluví za všechno.

      Ale  zpátky  k dynastickým tradicím. V politice má nástupnický stereotyp bez toho, aby členové strany měli možnost vybírat z několika kandidátů  jednoznačně negativní následky a svědčí spíš o monarchicko-feudálním charakteru než jakýchkoliv demokratických náznacích. Neexistují potřebné výkonní organizace a jejich řád, delegace moci atd., protože vše závisí od vůle vůdce. V důsledku se politický život zastavuje, v mocenských křeslech se obměňuje několik figur a  dynamika změn, které Pakistán potřebuje jako sůl, se spomaluje a konzervuje.

        Nedávno jsem si v novinách přečetla zajímavý článek  Závazky politických stran (Dawn 8.1.) , kde autor  popisuje, jak na pokyn  britského ministra pro rozvoj v roce 2001 vypracoval spolu s dalším britsko-pakistanským odborníkem  správu o stavu pákistánské politiky a recepty jak ho co nejefektivněji změnit.  Jako prví podmínka bylo zavedení vnitřních voleb a zveřejnění  stranického  financování, komunikace s volební klientelou a jasná formulace programu. Tento program byl představem prezidentovi Mušarrafovi, který ho s nadšením přijal a  doporučil k publikaci. British Council  zorganizovala  semináře, kam byli pozvaní potřební lidé, napsalo se na toto téma pár článků  a zájem skončil.

      Smrt Benazir je kromě jiného i důkazem toho, že pouhá artikulace jakkoliv reálně myšleného plánu na změny je  chápaná pro jisté mocenské kruhy jako smrtelné nebezpečí. Které to vlastně jsou,  můžeme hádat. S největší pravděpodobností se to ovšem nedovíme.  Skutečné jádro moci, jak to kdysi hezky řekla Hannah Arendt, můžeme hledat  inspirovaní loupáním cibule.     

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama