Filmové festivaly se pro jednotlivé země staly věcí přestiže a taky demonstrace úrovně finančních a organizačních možností. Kazachstán, má filmové festivaly hned dva, Hvězdy Šajkena, orientovaný především na mladé tvůrce a mezinárodní – Eurasie. Následuje Kyrgystán: v Biškeku se v tomto roce objevili hned dvě filmové události: první MFF Horská hvězda ( konal se u jezera Issyk kul ), druhý: Kinostan – festival autorského filmu. V Tádžikistánu existuje skromnější Didor a Uzbekové taky mluví o obnovení svých festivalových tradicí. Taškentský filmový festival měl do roku 1998 dobré jméno i pověst.
Eurasie nabízí dvě hlavní soutěže: mezinárodní a středoasijskou, kam se soustředila pozornost všech zahraničních hostů. Kromě toho nabídl program retrospektivy řeckého tvůrce, předsedy loňské poroty Thea Angelopulose, tchajwanského režiséra Caj Min-lianga a domácího klasika Mažita Begalina. V tomto roce si kazaští animátoři připoměli i 40. výročí domácí tvorby.
Stálou součástí festivalu je schůzka producentů, na které se mluví o možnostech koprodukcí a představují se nové filmové projekty v různych stadiích rozpracovanosti. Toto setkání dává nejpřesněji nahlédout do stavu jednotlivých středoazijských kinematografií. Jejich filmovými lídry jsou nepochybně Kazachstán a Kyrgystán.
Od ředitele Kazachfilmu Sergeje Azimova se účastníci mohli dovědět, že celkový rozpočet na výrobu filmů se od příštího roku zdvojnásobí ( ze 6.5 mil dolarů na 12 mil.) a zároveň je připraven návrh zákona o daňových úlevách pro výrobu filmů na 5 let. Středný rozpočet filmu je přitom od 570 do 700 tis. USD. Poměr státních a soukromých peněz se v rozpočtu filmu mění, obvykle je to 75% státních peněz a zbytek hledá producent u soukromých investorů. Zahraničný producent získává právo na distribuci v Evropě a kazašská strana v prostoru bývalého SSSR.
Ředitel rovněž poznamenal, že tvůrci se často řídí logikou sovětských režisérů, kdy stát dával peníze a neměl žádné požadavky na alespoň nějakou finanční návratnost filmu. Moderátor, režisér Jermek Šinarbajev konstatoval, že v Kazachstánu je hodně peněz a objevila se celá kategorie investorů, se kterými se musí producenti učit pracovat.
Na letošní setkání producentů byli pozváni i zástupci Evropského producentského klubu. Zkušenosti s natáčením filmů na území bývalého SSSR měli téměř všichni. Podrobně informovali domácí účastníky, jaké jsou podmínky vzniku koprodukcí v jednotlivých členských státech EU.
Příkladem koprodukce, realizované mezi Francií,Německem a Kazachstánem, byl film režiséra Volkera Schlondorfa a scenáristy Jeana Clauda Carriére Ulžan, který měl v Almaty premiéru. Dílko ovšem zanechalo nadšené díváky a ctitele mladé kazašské hvězdy Ajanat Jesmagambetové (Nomád, Leilina modlitba) v rozpacích. Příběh Francouze Charlese (Philippe Torreton), který se rozhodne ukončit svůj život v horách Tengri Umai a putuje za nima přes celý Kazachstán, je směsí reklamního plakátu na zemi, která díky svému ropnému bohatství má téměř na všechno a jakýchsi pozdně existencialistických ambicí vypovědět o hledání lidské osamělosti v pusté dálce nehostinných stepí. Vzdává se veškerého majetku, dokonce i peněz a pasu, což ho posléze přivede na francouzskou ambasádu do hlavního města Astany, kde mu konzul projeví své sympatie a pozve ho na módní přehlídku ženského spodního prádla do luxusného hotelu. Oběť, která nestojí o světské radovánky utíká do stepi a v jedné z vesnic potká krásnou Ulžan, učitelku (proč ne) francouzštiny. Její zásluhou snad umí francouzsky všechni malí Kazaši a Kazašky. Nakonec se mu povede odpoutat se od všeho a všech a zůstat sám vysoko v horách. Na zasněžený kámen položí zmuchlanou fotografii své ženy a dětí, abychom dostatečně pochopili důvod té sebevražedné aktivity. Jinak bylo do filmu nastrkáno vše, co se může spojovat s evropskou představou o Kazachstánu – šamani, stará mešita, hodně jurt, ropných polí a ještě více koní.
Méně ironický pohled na všechny středoasijské kinematografie, ke kterým se přiřadili i turkojazyčný Azerbajdžán, Baškortostan a Tatarstan, nabídli soutěžné prohlídky.
Kazachstán.
V mezinárodní soutěži reprezentovali domácí kinematografii dva filmy – Šuga, režiséra Darežana Omirbajeva a film mladého tvůrce Rustema Abdraševa Kurak korpe (Přikrývka ze záplat).
Variace na Tolstého román Anna Karenina, zasazeného do kazašských reálií, je obrazem současnosti, jakýmsi shrnutím toho, co se v bývalé sovětské svazové republice změnilo a co zůstalo stejné. Příběh mladé manželky váženého člena parlamentu (Mažilisu) Šugy, která přijíždí z Astany do Almaty pomoci svému bratrovi smířit se s manželkou, podváděnou, klamanou a uraženou, se mění setkáním s nápadníkem její neteře. Je to mladý, bohatý podnikatel v ropném byznysu, odhodlaný na všechno. Doprovází vlak do Astany autem, aby svou přítomností na každé zastávce projevil vůli milovat a vlastnit. Šuga odejde od manžela i malého synka, ale pochopí, že priority jejího partnera jsou jinde. Úsporný styl Omirbajeva, často porovnávaný s Alainem Resnaisem, zde souzní s kazašským způsobem emocionálního projevu. Nenápadné tragedii, odehrané bez dramatických scén ovšem chybí vykreslení dobového sociálně-emocionálního pozadí , které udělalo z románu světovou četbu. Dnes není změna partnera nic neobvyklého a není to žádné společenské faux pas, takže hrát ani moc není o čem. Film dostal Zvláštní cenu poroty.
Film Rustema Abdraševa je veselou mozaikou, složenou z úlomků příběhů – nešťastného drobného podnikatele, který dluží místnímu bossovi, má nemoconou matku a otce, který miluje lov s jestřáby. Ve vesnici, kde žijou, se všichni zajímají o biznis, nápady se množí a proti jejich realizaci nemá nikdo zbytečné předsudky. A tak je z oslíka zebra, odpočívající pod palmou vedle cesty a veselá skupinka inovátorů kumuluje svůj první kapitál na fotografiích antistepního zátiší, nabízených kolemjedoucím..Vše obklopuje stepní život, poezie jeho každodennosti, vyprávěná s výtvarní citlivostí a smyslem pro humor.
Urbánní témata inspirovali další dva filmy Střih Abaje Kulbaje a Umarasa Serikbola Utepbergenova, kriminální komedii, plné bizardních podnikatelů, vesnických vzdorných buranů, krásných zpěvaček a šarmantních zlodějíčků.
Mladý režisér Abaj Kulbaj vidí svou hrdinku, teenagerku Ajnuru jako oběť okolností společenských i rodinných. Její rodiče jsou rozvedení, těhotná matka žije s alkoholikem a na dívku nemá snad kromě ruského táty nikto čas. I tento jednoduchý debut a jazyk , kterým je vyprávěn, prozrazuje, že jde o talent a mladý režisér dá ještě o sobě vědět.
Kyrgystán.
Před děma lety vzbudil na Karlovarském festivalu zaslouženou pozornost film Saratan režiséra Ernesta Abdyžaparova. Na letošním festivalu si Grand Prix (spolu s filmem Střih) odnesl jeho film Lehký chlad, jenž vypráví o zajímavém kyryzském zvyku, únosu nevěst. Když rodiče dovolí své dceři odejít na vesnici s jejím přítelem, netuší jak osudný bude mít tato návštěva důsledek. Dívku unese docela jiná rodina a začíná svůj život s pastevcem dobytku vysoko v horách, v souladu s tradící i vlastním svědomím. Nejde ovšem o srdcervoucí drama, Abdyžaparov se pohybuje spíš v komediální a poetické rovině.
Uzbekistán.
Ambice další středoazijské země se realizují především v natáčení jednoduchých filmů v bollywoodském stylu pro svoje široké publikum. Uzbekistán je v podstatě jedinou kinematografií, ktorá točí levné filmy pro místní kina. Toto dilema jde samozřejmě na úkor festivalové účasti uzbeckých filmů. S ohledem na to, co se promítalo v mezinárodné soutěži v tomto roce, se ovšem může tato situace radikálně změnit. I když projekt pod názvem Šima zanechal víc otázek nežli dojmů, profesionalismus mladého režiséra Bachodyra Juldaševa je obdivuhodný. Na Uzbekfilmu totiž natočil japonský film, v japonském stylu vyprávění s čistě uzbeckým obsazením. I když se II. světová válka dávno skončila, na zapomenutém ostrově v Japonském moři stále trvá. Mladý muž, hledající svého otce se se svými spolucestujícími dostane do rukou šíleného kapitána Jamadu. Věří, že válka ještě neskončila.
Další uzbecké filmy – Jurta režiséra Ajuba Šachobidinova, nebo Moji duši obejmuli světlé smutky Sabira Nazarmuchamedova byli ukázkami tradičního vyprávění, kombinace dramatického příběhu často s folklórním akcentem a melodramatickým patosem v sovětském stylu. Platí to rovněž i pro azerbajdžanský film Dům Asifa Rustamova.
Další reprezentanti obou soutěží, tádžický film Příběh Banu Bako Sadykova, o dívence jejíž literární talent a představivost stírají hranice mezi realitou a fantazii, nebo kyrgyzské Metamorfozy Genadije Bazarova mají sice originální nápad, výsledek je ovšem odlišný.
Nóvum znamenali první filmy z Tatarstánu – Malina Vladimíra Sivkova a Baškortostánu – Děkuji Anuara Rajbajeva, natočené sice režiséry původem z těchto oblastí, stylem a obsahem ovšem plně v sovětsko-ruské filmové tradici.
Předpoklad, že filmy se vyrábí jenom v profesionálních, státních nebo soukromých studiích vyvrátilo barvité vyprávění o filmových aktivitách třeba kyrgyzských podnikatelsko-sportovních kruhů, kteří natočili komerčně veleúspěšný film Láska dcery ministra o jakémsi pastevci z hor, který se objeví ve městě a zamiluje se do něj dcera ministra, což se samozřejmě nejméně líbí tatínkovi. Producenti vydělali zejména na prodeji kazet a disků, protože v Kyrgystánu je velice málo kin, kde by se film mohl promítat. U vchodu do promítací místnosti vždy stáli členové sportovního oddílu a osobně kontrolovali diváky, jestli si nenesou kameru, nebo mobilní telefon.To je způsob, kterým se zřejmě dá za těchto podmínek na natáčení filmu vydělat.
Když se v minulém roce objevili u producentského stolu zástupci soukromého filmového studia z Čimkentu, obeznámili zúčastněné s filmem, natočeným ve spolupráci s hollywoodskymi studii, obsazené třeba Ericem Robertsem (byl osobně přítomen na festivalu, spolu se Stevenem Seagalem). Stejné překvapení se konalo i v tomto roce, kdy jeden z producentů vyhlásil, že 5 miliónu dolarů na reklamu filmu pro ně není problém. A všichni mu to samozřejmě věřili.
Uvidět na festivalu v Almaty mezi jurtama Gérarda Depardieu, Sophie Marceau, Catherine Deneuve, Jeana-Claude Van Damma, Jacqueline Bisset, nebo taky nějakou hvězdu z amerického seriálu Santa Barbara, není žádný zázrak. Je to pravý postmoderní zážitek.