I když, kdo ví. Říkám si, když šplhám eskalátorama do kina, na kazašsko-hollywoodsky blockbuster, film Boj zblízka (Bližnij boj. Ultimate Fighter) režiséra Jerkena Jalgaševa ze studia Šimkent Pictures, vyrobeného v koprodukci s americkým Universal Vision Productions. A se mnou davy. Dynamika a profesionalismus filmu vyrážejí dech téměř stejně jako město za zdí. Když se v minulém roce ptali producentů filmu, informujících o svém projektu u kulatého stolu, kolik bude film stát, odpověděl klidně: „Nevíme, peníze pro nás nehrají roli“.
Příběh o boxerovi Ericovi, který v USA zvítězí a s cennou trofejí se vrací domů, aby čelil ďábelským plánům mafiána Alibeka (Cary-Hiroyuki. Tagawa), se drží obvyklého vyprávěcího schématu. Hrdina, křivě obviněný z vraždy svého nejlepšího přítele putuje za mříže. Nepřátelé ovšem netuší, že jeho přítelkyně celou vraždu natočila na video kameru. Honba za kazetou, útěk zpátky do Ameriky a boj proti tvrdému Alibekovi je dynamickou ukázkou zejména řemesla. Jalgašev se při první příležitosti stěhuje do USA a zapíše se na New York Academy of Cinema, později na producentské kursy na Long Island University. Své zápasnické sportovní schopnosti využívá v Americe i jako herec v několika filmech.
Volný styl má v Kazachstánu zelenou. Jednak navazuje na tradiční formy zápasení a jeho sportovní hvězdy se těší obrovskému zájmu nejenom mas, ale i prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Ve filmu, s hrdiny kterého dýchá celý sál, se objeví třeba David Carradine, Eric Roberts, nebo Gary Busey. Nejsou to hvězdy první velikosti, ale to je jenom začátek.
DVD s filmem Vyděrač ( Raketir, 2007), mi hrdě daruje mladík ještě na letišti v Almaty, když čekám na „spoj“. Jako odpověď na otázku, na co chodí do kina kazachstánská mládež. Film režiséra Achana Satajeva vzdáleně připomíná megaúspěšný ruský televizní seriál Brigáda. Je příběhem Sajana, mladého muže, který nejdřív propadl boxu a následně vedly jeho zájmy do kriminálních struktur. Živí se jako „asistent“ místního mafiána.Vše poučně končí tragicky. Odráží ovšem ve skratce podmínky, za kterých se stavělo na nohy podnikání v bývalém Sovětském svazu v 90. letech.
Střední Asie na své komerční filmy netrpělivě čeká i když to žádné festivalové trháky jistě nebudou. Žánrová orientace v jednotlivých zemích nebude stejná. Kazaši i Kyrgyzové se orietnují spíše na akční a historické filmy, Uzbekové preferují spíš bollywoodsky styl milostných příběhů. Na festivalu ukázku tohoto stylu reprezentovali filmy Jiný Ajuba Šachobiddinova a Sevginator Abduvochida Ganieva.
Tyto rozdíly jsou určené i odlišným kulturním základem, bojovnějším kočovnickým naturelem , spjatým s jezdeckým uměním a na druhé straně usedlým způsobem života, které ovlyvňovala spíše západní perská kultura a její transformace do dnešní podoby bollywoodskych příběhů. Svou roli sehrála i mohutná obliba indických filmů v Sovětském svazu. Jejich podpora měla jednak politický význam, Kreml toužil vidět Indii v lůně socialismu a na druhé straně byla pořádná a bezproblémová dávka exotiky užitečná i z ideologických důvodů, jako vhodná forma relaxace mas.
Ajtmatov a Kyrgyzové
Večer věnovaný kyrgyzskému spisovateli Čingizu Ajtmatovovi, zesnulému 10. července tohoto roku si festivalové publikum připomělo filmem Stanice Bouřná Bolotbeka Šamšijeva a vzpomínkami jeho přátel. Hlavní cenu festivalu Eurasie, si odnesl film Ardaka Amirkulova Sbohem Guľsary, natočeném podle stejnojmenného románu Ajtmatova. Na vztahu pastýře Tanabaje a jeho milovaného hřebce Guľsary se odráží osud celého národa, postupně zbavovaného svých tradičních vazeb a způsobu života. Tanabaj je nucen odvést vzpurného žřebce do kolchozu, kde si s ním neumí poradit a tak ho vykastrují. Z hrdého Tanabaje udělají pastevce ovcí. Ke koním má úzký vztah i samotný režisér, který vlastní konské stáje v ČR, nedaleko Mostu.
Kyrgyzové přivezli i jeden z nejzajímavějších hraných snímků festivalu, film režiséra Temira Birnazarova Neznámá cesta (Neizvestnyj maršrut). Odehrává se v starém autobusu, v mlze stěží hledající cílovou stanici. U volantu sedí autoritativní řidič, kterého na tlak cestujících střídají další kandidáti až se autobus octne na pokraji propasti a složitě se za pomoci všech dostává zpátky na cestu. I když se nápad, ilustrovat nejnovější kyrgyzské politické dějiny právě jízdou autobusem neřadí mezi nejoriginálnější, byl natočen s vtipem a schopností převést do metafory vše, co Kyrgystán prožil za posledních deset let.
O festivalové trumfy soutěžil i další kyrgyzský film Píseň jižních moří Marata Sarulu, jehož filmy Můj bratr Hedvábná stezka jsme viděli na MFF Karlovy Vary v roce 2002 a Divoká řeka, klidné moře v roce 2004. Půvabný příběh jednoduchého a neúspěšného Ivana, žijícího se svou ruskou ženou (Irina Agejkina si odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon) v kyrgyzské vesnici reflektuje minulost i přítomnost kozáckých Rusů v Kyrgyzstánu. Ivan celoživotně řeší osobní ožehavý problém, jeho jediný syn vypadá jako Kyrgyz a vesnice se mu vysmívá, že se mu o něj postaral spíše soused. Do filmu je včleněný příběh pradědečka a jeho kyrgyzské ženy, který vysmívanému Ivanovi, vypráví jeho otec a vysvětluje taky záhadnou podobu jeho syna.
Festivalové výjezdy
Nejúspěšnější jsou ve vývozu svých filmů na světové festivaly jednoznačně Kazaši. Tulpan Sergeje Dvorcevého, ruského rodáka z Šimkentu zvítězil v sekci Na východ od Západu na MFF Karlovy Vary, ale rovněž i v sekci Un Certain Regard na MFF v Cannes.
Karoj režisérky Žanny Isabajevové si zase odnesl Grand Prix z MFF v Bratislavě. Jeho hlavní postava Azat je podvodníček, který nemá žádné zábrany a skutečně bohatou fantazii, jak lidi oklamat. Všechno pokračuje až do momentu, kdy za jeho zlé skutky přichází trest. Vrací se k umírající matce, aby pocítil jak chutnají zoufalství a bolest.
Pro přátele promítl v uzavřené projekci svůj film Dárek Stalinovi mladý režisér Rustem Abdrašev, který bude letos otevírat filmový festival v jihokorejském Pusanu. Odehrává se v období 30. let, kdy do Kazachstánu mířili početné transporty s „nepřáteli vlasti“. Po smrti dědečka v jednom z vagónů, mířícím s nepřáteli lidu do kazašských stepí se podaří místním železničářům zachránit jeho malého vnuka, židovského chlapečka. Ukrývají ho ve vesnické kolonii a jeho dětská dobrodružství málem připraví o život všechny kolem. Na dětství, prožité v kazašské stepi si vzpomíná už jako postarší občan Izraele.
Bonus Astana
I když je tradičním festivalovým městem Eurasie Almaty, na počest 10. výročí mladého hlavního města, došlo k dočasnému přesunu. Chlouba a hrdost z dílny japonského architekta Kišo Kurokawy a mezinárodního týmu stavitelů, byla součástí festivalového programu. Zahajovalo se v prosklené pyramidě Míru a harmonie , postavené k setkání zástupců všech světových náboženství . Po červeném koberci se prošli jak hvězdy ruského filmu – Renata Litvinova, Michail Porečenkov, tak britský herec Jeremy Irons, producent Michael Fittzgerald,americký herec Richard Dreyfuss, rumunský režisér Nae Caranfil a na závěr i francouzská herečka Isabelle Adjani. Prostřený a bohatý stůl „dastarchán“ nabídl svým letošním hostům vše, co vytvářelo a vytváří kultúrní profil málo známého teritoria s historií i budoucností.
Kazachstán je jednou z mála zemí Střední Asie, jejichž příběh vykazuje po rozpadu Sovětského svazu známky optimismu. Nadšené a horečnaté budování měst, působivá obnova jejich infrastruktury i ekonomický vzestup se promítá i do života lidí. Můžete mluvit s kýmkoliv.