Reklama
 
Blog | Viera Langerová

Hlasy těch druhých….

              Nový román afghánsko-amerického spisovatele Khaleda Hosseiniho Tisíc nádherných sluncí se odehrává opět v Afghánistánu a vypráví osudy dvou  žen. Odráží se v nich tragika historie země, od sesazení krále, pak premiéra Daúda, pak války se Sovětským svazem, až po příchod  spojeneckých vojsk a porážku Tálibánu. Možná pro toho, kdo poprvé slyšel o Afghánistánu je to poučné čtení. Mně ovšem připomínal dosti neúspěšný pokus o jakýsi druh „kulturního dabingu“, kdy za postavy románu mluví někdo úplně jiný, úplně jiným jazykem.  Hosseini je jistě  obratný vypravěč, ovšem velice špatný psycholog.

             Za hlavné hrdinky svého nejnovějšího románu si po dvou kamarádech z Lovce draků, tentokrát zvolil  Hosseini dvě ženy.  První, Mariam, je nemanželskou dcerou místního bohatého podnikatele  Jalila. Ostatní manželky s nelibostí nesou jeho další závazky i když holčička ho zbožňuje. Její matka  psychicky nezvládne snahu Mariam opustit ji a žít s otcem. Když  odejde, oběsí se. Neví, že otec jednoduše dceru  nemínil pustit ani na práh svého domu.  Mariam se po matčině smrti sice stěhuje k otci, ale jenom na chvíli. Rychle ji vyvdají za staršího obuvníka a z Herátu putuje do Kábulu.

           V sutinách domu, zasaženého bombou zemřou rodiče Laily, mladé krásné dívky. Rašid, manžel Mariam najde Lailu a přinese jí domů, pomůže jí a rozhodne se, že se s ní ožení. Laila rychle souhlasí, protože je těhotná.     

          Všechen dramatizmus příběhu, který v mnohém vyplývá z tradičního vztahu k ženě a dětem, jako k soukromému majetku, ústí do šťastného konce, jakési emocionální  satisfakce a víry ve skutečnost, že od teď už musí být všechno jenom lepší. Stejně, jako byla tahle pohádková filozofie problémem v prvním, mnohem působivějším a  důvěryhodnějším románu Lovec draků (čtěte víc na mém blogu), je součástí i románu Tisíc nádherných sluncí. Není to ovšem problém jediný.    

Reklama

        Snahu psát o afgánských ženách a příblížit čtenáři hned dva odlišné charaktery, popisuje v jednom z rozhovorů Hosseini takto: „ Nejdřív jsem byl jako břichomluvec, který mluví za dvě loutky. Ale jak jsem je postupně poznával, jejich charaktery se poddali a mluvil jsem jejich prostřednictvím mnohem přirozeněji. To byl pro mně rozhodující moment.“ Čtení románu ovšem potvrdí, že  u spisovatele šlo o úlevu symbolickou.  Jeho dvě ženy jsou  nepřesvědčivé a často uvažují v naprosto cizím myšlenkovém klíči. Když Leila se svým  novým mužem a starým  přítelem z dětství Tárikem jede autobusem iránským Mašádem a vidí svatyni 8. imáma, najednou se smutkem  zavzpomíná na Buddhy, které Talibán zničil v její zemi. V nostalgické náladě chytne Tárika za ruku. (str. 348m Riverhead Book, NY 2007)  Když opomenu další politické úvahy Leily i její rozhovory s Rašidem a později Tárikem, představa, že se muž a žena v afgánském autobusu, který projíždí Íránem drží za ruce je absurdní. Podobných detailů  je v knize víc.

          Postava Rašida, mohutného, dýchavičného obchodníka, který neumí čelit  sofistikovanému charakteru Laily, je  životní alespoň nevyrovnaností:  snaží se být dobrým mužem oběma ženám a dostávat za svou lásku to, co každý muž. Když se situace pro něj vyvine tak, že musí bránit svou mužskou čest, mění se ze starostlivého a milujícího manžela na brutálního mstitele. Ženské charaktery  zůstaly ve své jednostrunné poloze loutek, trpících a odporujících. Jak přibližně může být  mladá dívka po létech války vzdělaná, těžko říct. V románu je to málem manhattanská intelektuálka. Popisy  nočních rozhovorů v erotické atmosféře manželské postele Laily a Tárika si klidně můžete splést  se scénou v hollywoodskem filmu.

           Proč v knize chybí kapitola o přítomnosti sovětských vojsk se můžeme jenom domnívat. Na představivost někoho, kdo zemi v létech války neviděl, by to asi bylo příliš složité.

           Američtí čtenáři píšou Hussainovi na jeho stránku (www.khaledhussaini.com) děkovné maily s tím, že o Afghánistánu se dozvídali jenom prostřednictvím zpráv a v jeho knize je konečně popsaná realita i utrpení afghánskych žen. Evidentně je tedy kniha psaná pro husté řady amerických čtenářů a zbytek světa, který své intelektuální nároky vyčerpává na multiúčelových  produktech, počínaje televizními seriály, konče vším, co jim  média „ středního proudu“ ( nikde jsem nenašla adekvátní český výraz pro mainstream media) nabízí. Když jsem si  ne zrovna pozitivní dojmy z knihy  chtěla  prodiskutovat se známým, překvapeně mi potvrdil, že kniha skutečně poučuje o všem, co se v Afghánistánu stalo, a to velice přístupným způsobem. Ale on v tom nevidí nic zlého.

           Obrovský ohlas románu potvrzuje, že Hosseini asi ví, jak a pro koho píše. Splňuje jak potřebu emocionální identifikace, tak vzdělávací, v učených rozhovorech o politice, dokonce docela umně podává i zeměpisně orientované popisy s krátkou charakteristikou.  Víme, co asi mohli ubohé afghánské ženy zažít a zároveň, jak bychom na podobné utrpení sami reagovali a jak bychom jej prožívali a komentovali. Všechno v rámci přiblížení a spoluprožívání. Tento „kulturní  dabing“  je s největší pravděpodobností modelem  budoucnosti. Jak film (stačí se podívat na oceněné filmy na Berlínském filmovém festivalu, kde vítězilo všechno, co se nějak dotklo horkých politických témat), tak evidentně i literatura stále intenzivněji suplují  informace o reálném dění pro nejširší divácké vrstvy.  Má to vliv i na  „reálné informace“ a jejich servírování. Stále častěji se obracejí za vyprávěcími modely hraných filmů.

          Obsluha světového publika si žádá co nejpřístupnější vzorce a možná se dožijeme i toho, jak v drámě z africké džungle bude chudák Pigmej přemítat o svých vztahových  krizích a hledání samého sebe.  

           Francouzský sociolog a kulturolog Edgar Morin v 60. letech, ve své slavné knížce o masové kultuře Duch času  (L´Esprit du Temps) napsal, že  struktura masové produkce má tendenci vytvářet k seriózným společenským úrovním své vlastní paralely. Nejznámější, tu kterou popisuje Morin, je show byznys a jeho Olymp, poskládaný z tváří filmových hvězd, zpěváků, sportovců atd.  Viděl v něm snahu paralelizovat  náboženství s jeho  bohy i svatými.  Další je rovněž neméně zajímavá: hraný film se se vší vážností snaži  o to samé na úrovni politiky a všeho, co s ní souvisí.

          Znamená to, že  jedním z důsledků demokratizace a globalizace budou umělecké produkty, které se v rámci dokonalejší srozumitelnosti světovému publiku  budou šířit jenom za cenu vzdalování se od reality? Budou imitovat  realitu tak dokonale, že ji dokážou  bez problémů nahradit, v „našem zájmu“ přetransformovat a přispět tak k definitivnímu matrixovému kolapsu skutečnosti? A co zůstane pro ty, kteří  nebudou z těchto důvodů číst žádný světový bestseller ?

            „Globální informace neznamená efektivní informaci. Jsme svědky tvz. selektivního naslouchání, kdy slyšíme to, co už známe a čekáme, že dostaneme v podobném formátu to, co neznáme. Při obrovském toku informací je to téměř nutnost“, čtu v nějakém odloženém článku a přeju si jedno: kéžby nás tyto informační tlaky dovedli ke kultuře přemýšlení, schopnosti  být i v tomto jedinečném oboru „sami sebou“. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama