Za hlavné hrdinky svého nejnovějšího románu si po dvou kamarádech z Lovce draků, tentokrát zvolil Hosseini dvě ženy. První, Mariam, je nemanželskou dcerou místního bohatého podnikatele Jalila. Ostatní manželky s nelibostí nesou jeho další závazky i když holčička ho zbožňuje. Její matka psychicky nezvládne snahu Mariam opustit ji a žít s otcem. Když odejde, oběsí se. Neví, že otec jednoduše dceru nemínil pustit ani na práh svého domu. Mariam se po matčině smrti sice stěhuje k otci, ale jenom na chvíli. Rychle ji vyvdají za staršího obuvníka a z Herátu putuje do Kábulu.
V sutinách domu, zasaženého bombou zemřou rodiče Laily, mladé krásné dívky. Rašid, manžel Mariam najde Lailu a přinese jí domů, pomůže jí a rozhodne se, že se s ní ožení. Laila rychle souhlasí, protože je těhotná.
Všechen dramatizmus příběhu, který v mnohém vyplývá z tradičního vztahu k ženě a dětem, jako k soukromému majetku, ústí do šťastného konce, jakési emocionální satisfakce a víry ve skutečnost, že od teď už musí být všechno jenom lepší. Stejně, jako byla tahle pohádková filozofie problémem v prvním, mnohem působivějším a důvěryhodnějším románu Lovec draků (čtěte víc na mém blogu), je součástí i románu Tisíc nádherných sluncí. Není to ovšem problém jediný.
Snahu psát o afgánských ženách a příblížit čtenáři hned dva odlišné charaktery, popisuje v jednom z rozhovorů Hosseini takto: „ Nejdřív jsem byl jako břichomluvec, který mluví za dvě loutky. Ale jak jsem je postupně poznával, jejich charaktery se poddali a mluvil jsem jejich prostřednictvím mnohem přirozeněji. To byl pro mně rozhodující moment.“ Čtení románu ovšem potvrdí, že u spisovatele šlo o úlevu symbolickou. Jeho dvě ženy jsou nepřesvědčivé a často uvažují v naprosto cizím myšlenkovém klíči. Když Leila se svým novým mužem a starým přítelem z dětství Tárikem jede autobusem iránským Mašádem a vidí svatyni 8. imáma, najednou se smutkem zavzpomíná na Buddhy, které Talibán zničil v její zemi. V nostalgické náladě chytne Tárika za ruku. (str. 348m Riverhead Book, NY 2007) Když opomenu další politické úvahy Leily i její rozhovory s Rašidem a později Tárikem, představa, že se muž a žena v afgánském autobusu, který projíždí Íránem drží za ruce je absurdní. Podobných detailů je v knize víc.
Postava Rašida, mohutného, dýchavičného obchodníka, který neumí čelit sofistikovanému charakteru Laily, je životní alespoň nevyrovnaností: snaží se být dobrým mužem oběma ženám a dostávat za svou lásku to, co každý muž. Když se situace pro něj vyvine tak, že musí bránit svou mužskou čest, mění se ze starostlivého a milujícího manžela na brutálního mstitele. Ženské charaktery zůstaly ve své jednostrunné poloze loutek, trpících a odporujících. Jak přibližně může být mladá dívka po létech války vzdělaná, těžko říct. V románu je to málem manhattanská intelektuálka. Popisy nočních rozhovorů v erotické atmosféře manželské postele Laily a Tárika si klidně můžete splést se scénou v hollywoodskem filmu.
Proč v knize chybí kapitola o přítomnosti sovětských vojsk se můžeme jenom domnívat. Na představivost někoho, kdo zemi v létech války neviděl, by to asi bylo příliš složité.
Američtí čtenáři píšou Hussainovi na jeho stránku (www.khaledhussaini.com) děkovné maily s tím, že o Afghánistánu se dozvídali jenom prostřednictvím zpráv a v jeho knize je konečně popsaná realita i utrpení afghánskych žen. Evidentně je tedy kniha psaná pro husté řady amerických čtenářů a zbytek světa, který své intelektuální nároky vyčerpává na multiúčelových produktech, počínaje televizními seriály, konče vším, co jim média „ středního proudu“ ( nikde jsem nenašla adekvátní český výraz pro mainstream media) nabízí. Když jsem si ne zrovna pozitivní dojmy z knihy chtěla prodiskutovat se známým, překvapeně mi potvrdil, že kniha skutečně poučuje o všem, co se v Afghánistánu stalo, a to velice přístupným způsobem. Ale on v tom nevidí nic zlého.
Obrovský ohlas románu potvrzuje, že Hosseini asi ví, jak a pro koho píše. Splňuje jak potřebu emocionální identifikace, tak vzdělávací, v učených rozhovorech o politice, dokonce docela umně podává i zeměpisně orientované popisy s krátkou charakteristikou. Víme, co asi mohli ubohé afghánské ženy zažít a zároveň, jak bychom na podobné utrpení sami reagovali a jak bychom jej prožívali a komentovali. Všechno v rámci přiblížení a spoluprožívání. Tento „kulturní dabing“ je s největší pravděpodobností modelem budoucnosti. Jak film (stačí se podívat na oceněné filmy na Berlínském filmovém festivalu, kde vítězilo všechno, co se nějak dotklo horkých politických témat), tak evidentně i literatura stále intenzivněji suplují informace o reálném dění pro nejširší divácké vrstvy. Má to vliv i na „reálné informace“ a jejich servírování. Stále častěji se obracejí za vyprávěcími modely hraných filmů.
Obsluha světového publika si žádá co nejpřístupnější vzorce a možná se dožijeme i toho, jak v drámě z africké džungle bude chudák Pigmej přemítat o svých vztahových krizích a hledání samého sebe.
Francouzský sociolog a kulturolog Edgar Morin v 60. letech, ve své slavné knížce o masové kultuře Duch času (L´Esprit du Temps) napsal, že struktura masové produkce má tendenci vytvářet k seriózným společenským úrovním své vlastní paralely. Nejznámější, tu kterou popisuje Morin, je show byznys a jeho Olymp, poskládaný z tváří filmových hvězd, zpěváků, sportovců atd. Viděl v něm snahu paralelizovat náboženství s jeho bohy i svatými. Další je rovněž neméně zajímavá: hraný film se se vší vážností snaži o to samé na úrovni politiky a všeho, co s ní souvisí.
Znamená to, že jedním z důsledků demokratizace a globalizace budou umělecké produkty, které se v rámci dokonalejší srozumitelnosti světovému publiku budou šířit jenom za cenu vzdalování se od reality? Budou imitovat realitu tak dokonale, že ji dokážou bez problémů nahradit, v „našem zájmu“ přetransformovat a přispět tak k definitivnímu matrixovému kolapsu skutečnosti? A co zůstane pro ty, kteří nebudou z těchto důvodů číst žádný světový bestseller ?
„Globální informace neznamená efektivní informaci. Jsme svědky tvz. selektivního naslouchání, kdy slyšíme to, co už známe a čekáme, že dostaneme v podobném formátu to, co neznáme. Při obrovském toku informací je to téměř nutnost“, čtu v nějakém odloženém článku a přeju si jedno: kéžby nás tyto informační tlaky dovedli ke kultuře přemýšlení, schopnosti být i v tomto jedinečném oboru „sami sebou“.