Společné hranice obou států se datují od 17.století, kdy carskému Rusku připadla území na Dálném východě. Název Kitaj, na rozdíl od evropského China nebo Čína, se odvozuje od mandžuského národu Kitanů, který obýval sever Číny v 10. století ve státě Liao. Evropské jazyky zpočátku používaly název Cathay. Vešlo ve známost díky italskému cestovateli Marco Polovi. Používal ho při opisu ve svých cestopisech. Později se však začalo používat slovo Čína podle čínské dynastie Čching (1644-1911)
Podobnosti historických osudů obou zemí začínají v 13. století, kdy se obě dostávají pod mocenský vliv Mongolů.
Obraz Číny v carském Rusku
První informace o Číně se do Ruska dostávají ze zahraničních zdrojů v 16. století. Obchodníci z Británie i jiných evropských států se snažili najít cesty do bohatých zemí Východu. Angličané v druhé polovině 16. století hledají severovýchodní cestu přes Severní moře nebo po souši přes Rusko a Střední Asii. První mořská expedice vyplula z Anglie v roce 1553. Jeden z korábů ale uvázl v ústí řeky Severní Dvina. Jeho kapitán se pak dostal do Moskvy a byl představen caru Ivanu IV. Toto setkání položilo základ obchodním aktivitám Angličanů v Rusku, i když se pak ukázalo, že severní cesta je kvůli ledům neprůchodná. Hledání cesty do Číny bylo prvním impulzem obchodních vztahů mezi Moskevským státem a Anglií. Na základě množících se žádostí o transit, se o Čínu začalo zajímat i Rusko.
Předpokládalo se, že Čína je mnohem blíž, než tomu bylo ve skutečnosti. V 17. století se informace o Číně do Ruska dostávaly i z jiných zdrojů, například od mongolských a džungarských kmenů, se kterými měli Rusové přímé vztahy. Žádosti krále Jacoba I. (odevzdávaly se přes velvyslance Thomase Smitha) z let 1604-1605, o povolení pro anglické kupce, hledající cesty do Perzie a Indie, byly odmítnuty. Namísto toho v roce 1608 na pokyn cara Borise Šujského byla vyslána k Altyn chánovi, který vládl v Západním Mongolsku a Číně, skupina tomských kozáků. Nedostali se sice do Číny, ale přivezli zprávy z třetích rukou. Postupně, jak rostl ruský vliv v Přiamuří, došlo k ozbrojeným srážkám s Mandžui a pak vyjednávání s jejich veliteli. V 70. letech 17. století se pak do Číny vydává ruská mise vedená Řekem H.G.Spafariem. Ruské představy o Číně ze začátku silně ovlivňovaly zkušenosti se stepními kočovními kmeny i s Mongoly a Mandžui, kteří se od nich moc nelišili. Podepsalo se na nich také ruské drama s léty tatarské nadvlády.
Ruští poslové se často setkávali s nepřekonatelnými pravidly císařského protokolu. Nechtěli například vyplnit rituál koutou (devětkrát se na kolenou poklonit před císařem). Čínští hodnostáři vycházeli z přesvědčení, že misie jiných zemí se k nim vypravují jako potvrzení své závislosti a podřízenosti vůči císaři a Zemi středu, což potvrzovaly i dary, které přinášeli. Na žádosti o povolení obchodovat se dívali jako projev blahosklonnosti vůči barbarům, kteří nemohou žít bez čínského zboží, a proto prosí o jeho nabytí.Situace ve vzájemném poznávání se zásadně mění v 18. století. Rusko se náruživě westernizuje a tomu odpovídá i pohled na Čínu. Zásadní vliv na něj určují francouzští osvícenci, jejichž díla v té době tvoří základ ruského vzdělání. Petr I. si dopisuje s Leibnitzem, carevna Jekatěrina II. s Voltairem.
Ze začátku je pohled na Čínu pod jejich vlivem pozitivní, zajímá je zejména model vlády. Oceňují její racionální organizaci. Voltaire psal o Číně jako o státě učenců, vytvořeném na principech mravnosti a všeobecného blaha, na čele kterého stojí vládce – filozof. O Konfuciovi se zmiňují jako o čínském Sokratovi. Pozitivní obraz Číny převládá přibližně do roku 1760. V té době vládne v Evropě móda na čínský styl (chinoiserie) a podléhá jí i Rusko. Do Číny proudí kupecké karavany za žádaným zbožím.
Koncem století se všechno postupně mění se šířením objektivnějších zpráv, které přinášeli praktičtí lidé – obchodníci, diplomaté i vojáci. Rusko vysílá do Číny diplomatické mise a dozvídá se o Číně z prvních rukou. V roce 1756 se do Říše středu vydá jako kurýr i V.F.Bratiščev. Jedním z jeho cílů je prověřit tvrzení francouzských učenců, zejména Voltaira, který ostatně nikdy v Číně nebyl. Do konce století má Rusko několik odborníků, kteří umí čínsky, a Jekatěrina II. dá dokonce přeložit dějiny dynastie Čching, které vyjdou v šestnácti svazcích. Sinologové pracují na srovnávání obou systémů a výsledkem jsou často důkazy o efektivitě samoděržavného způsobu vlády.
Jestli v 18. století vládlo přesvědčení, že Rusko patří k Evropě, v 19. století se objevují i jiné názory. Obraz Číny začíná hrát symbolickou roli ve sporu mezi zastánci prozápadní a protizápadní orientace.
Obraz Číny v sovětském Rusku
Pohled na Čínu se radikálně mění s nástupem sovětské moci po roce 1917. Svět vidí nová moc jako arénu boje za socialismus, jehož prvním vítězstvím se stalo vítězství revoluce v Rusku. V rámci této představy se národy asijských kolonií a polokolonií jevily jako potencionální spojenci ruského a západního proletariátu, protože jejich společným cílem bylo vítězství nad světovým imperialismem. Lenin v roce 1923 vysvětloval životaschopnost západního kapitalismu vykořisťováním zdrojů Východu a předpovídal: „Výsledek boje závisí v konečném výsledku od skutečnosti, že Rusko, Indie a Čína tvoří gigantickou většinu obyvatelstva… V tomto smyslu je definitivní vítězství socialismu plně a bezpodmínečně zajištěno.“
25.července 1919, kdy ještě Rudá armáda bojovala s vojsky generála Kolčaka, bolševická vláda vystoupila s deklarací podepsanou zástupcem národního komisaře pro zahraniční věci L.M.Karachanem. V deklaraci se navrhuje anulování smluv s carskou vládou a navrácení území, zkrátka všeho, „co mu bylo odejmuto carskou vládou“.
Teoretický základ bolševického přístupu k zemím Východu byl zformulován v dokumentech II. kongresu Kominterny, který se konal v červnu až srpnu 1920 v Petrohradě a v Moskvě.
Taktikou Kominterny bylo navázat vztahy s revolučními silami v utiskovaných a vykořisťovaných zemích, rozvíjet jejich třídní vědomí, vést je k revoluci a vzniku sovětské republiky. Předpokládalo se, že díky této taktice masy v zaostalých zemích budou moci dosáhnout komunismus přesto, že neprošly ani kapitalismem. Hlavní roli měla hrát pomoc třídně rozvinutého proletariátu vedoucích socialistických zemí. Revoluce v koloniích, jak se na kongresu konstatovalo, nebudou ve své první etapě komunistickými revolucemi, protože ze začátku budou muset vykonat hodně maloburžoazních reforem, například pozemkovou reformu. To vše se ale bude konat pod vedením komunistické avantgardy. Jenom v tomto případě půjdou revoluční masy po správné cestě.
Komunistická strana Číny vzniká za přispění Kominterny po jejím II. sjezdu koncem července, začátkem srpna 1921, na nelegálním sjezdu v Šanghaji. Vstoupilo do ní 53 členů. Všem bylo jasné, že k legalizaci strany jsou zapotřebí spojenci. Jejich hledáním se zabýval předseda Kominterny v Číně holandský komunista G.Maring a A.A. Joffé, které doporučil Kuomintang, tehdy pod vedením Sun-jat sena. Kominterna instruovala členy Komunistické strany ke vstupu do Kuomingtanu. Byl to tehdy jediný vhodný spojenec, národně-revoluční seskupení, které se zčásti opíralo o liberálně-demokratickou buržoazii, maloburžoazii, inteligenci a pracující.
Diplomat sovětské diplomatické mise v Pekingu M.M.Borodin vystupuje v letech 1923-1927 v roli hlavního politického poradce Kuomintangu. Borodin byl také představitelem Kominterny v Číně. V té době již je v Číně mnoho sovětských diplomatů i vojenských poradců. Vedoucí osobnosti Kominterny jsou rovněž členové Politbyra KS Sovětského svazu ( G. E.Zinovjev je předsedou Kominterny, v jejím prezídiu je jak Stalin, tak N.I.Bucharin). V Politbyru vzniká i speciální komise pro koordinaci čínských záležitostí, tzv. Kitkomisia, kterou řídi M.V.Frunze, G.V.Čičerin i V.M.Molotov.
Hledání „ progresivních sil“ v Číně ve 20. letech vedla k podpoře Sun-jat sena a Kuomintangu. Vliv SSSR na jednotlivé politické síly v Číně vedl následně i ke změnám ve vnitropolitické oblasti. Čínskou kartu rozehrává ve 20. letech opozice (Trocký, Kameněv, Zinovjev) vůči Stalinovi. Snaží se hledat vnitropolitickou otázku, prostřednictvím které by mohli kritizovat stalinsko-bucharinovskou většinu. Našli ji ve způsobu vedení sovětské politiky v Číně. Neshody byly v názoru na to, jestli mají čínští komunisté bojovat proti vnitřnímu nepříteli, nebo vnějšímu imperialismu.
Po Čankajškově útoku vůči levému křídlu Kuomintangu v březnu 1926 (vyhodil i všechny sovětské poradce) se podpora ze strany SSSR obrací proti generalissimovi a nepřátelství trvá až do 30. let, kdy vzniká ohrožení japonským militarizmem. Pod tlakem Moskvy čínští komunisté uznávají vládu v Nankingu jako zákonitou vládu Číny a jejich ozbrojené složky vstupují do spojené armády.
Po II. světové válce podepisuje Stalin s Čankajškem smlouvu o přátelství. S Maem se Stalin domlouvá tajnými radiogramy přes sovětského lékaře Maa A.J.Orlovem. Po vzniku Čínské lidové republiky podporuje SSSR Čínu, Stalin v ní vidí asijské centrum revoluce.Prvním úderem vzájemným vztahům byl projev Churščova na XX. sjezdu Strany v roce 1956, kdy odsoudil kult osobnosti Stalina. Mao se obával, že toto vystoupení bude využito jeho protivníky na stejnou kritiku. Navíc nesouhlasil s myšlenkou Chruščova o mírovém přechodu k socialismu.
Konflikt začátkem 60. let dal poprvé v SSSR možnost kritizovat komunistický režim. Pod hlavičkou kritiky čínského komunismu se objevují studie režimu, lehce zaměnitelné se sovětským komunismem.
V brežněvovském období se názory na vztahy k Číně různí, na jedné straně stojí protičínská lobby, na druhé ovšem existuje i opačný názor, zastávaný skupinou odborníků, kteří mají podporu v nejvyšších kruzích. Reformy, ke kterým přistupuje Čína pod vedením Teng Siao-pchinga koncem 70. let, mají tedy v SSSR nejednoznačný ohlas. Konzervativní síly ovšem chápou, že reformy můžou být pro sovětský systém smrtelně nebezpečné.
Po nástupu Michaila Gorbačova v roce 1985 jsou už reformy nevyhnutné. Gorbačov se snaží o zlepšení vztahů, jeho poradci vidí reformní proces v Číně jako „kombinaci politiky NEPu ve 20. letech, nerealizovaných domácích reforem z roku 1965 a jugoslávských a německých zkušeností“. V květnu 1989 přijíždí Gorbačov na státní návštěvu do Pekingu, kde jsou už na náměstí Nebeského klidu protestující studenti. S odsouzením následného zásahu má Moskva problém, k podobné situaci docházelo v SSSR často, naposledy v gruzínské Tbilisi. Pro sovětské pučisty je pak likvidace protestujících v Číně jasným signálem pro jejich další postup.
Vzájemné vztahy po rozpadu Sovětského svazu
Vývoj vzájemných vztahů v 90. letech charakterizuje oboustranná snaha obnovit spolupráci a dobré sousedské vztahy. Pozitivní vztah k Číně vykazují i sociologické výzkumy. Koncem 90.let většina Rusů pokládá západní recepty na překlenutí krize i přenos hodnot za nevhodné pro Rusko, protože tam nefungují. V roce 2000 považují občané Ruské federace Čínu za spřátelenou zemi, ze seznamu 12 zemí je daleko před USA a dokonce Ukrajinou. 52% dotázaných považují vztahy se sousedem za přátelské, jenom 9% si myslí, že jsou složité.
V roce 1995 prezident Jelcin řekl: „Čína je pro nás nejdůležitějším státem. Je to náš soused, se kterým máme nejdelší hranici na světě a se kterým je nám souzeno žít a pracovat bok po boku.Od úspěchů spolupráce s Čínou závisí budoucnost Ruska. Vztahy s Čínou jsou pro nás velice důležité, zejména z hlediska globální politiky. Můžeme se opřít na rameno Číny při vztazích se Západem. Pak se i Západ bude k Rusku chovat s větší vážností.“ Na návštevě prezidenta Tiang Ce-mina v Moskvě v dubnu 1997 vzniká nevládní orgán Výbor míru, přátelství a rozvoje (Výbor XXI. století).
V červnu 2000 v Dušanbe na setkání Šanghajského fóra, regionální organizace, do které v té době patřily: Rusko, Čína, Tadžikistán, Kazachstán a Kyrgystán, řekl prezident Putin: „Čína je pro nás skutečně strategický partner ve všech oblastech.“ Na rozdíl od některých nacionalistů pokládá nebezpečí hrozící ruskému Dálnému východu za výsledek vnitřních problémů a ne čínského spiknutí, i když slabost Ruska může vést ke snaze využít situaci.
V roce 2001 se podepsala rusko-čínská smlouva. Od Číny si slibovali udržení rovnováhy sil a zájmů na mezinárodní aréně a tím i rovnováhy mezi Východem a Západem.
Ruská strana pozorně studuje i čínské reformy. Autor popisuje celé spektrum názorů na jejich průběh a možnosti inspirace pro domácí ekonomiku. Prorektor Diplomatické akademie E.P.Bažanov v roce 1996 konstatuje, že „reformy ČLR už přinesly značné ekonomické i sociální plody, v Rusku se ekonomika i sociální sféra nadále nachází v kritickém stavu“. Podle jeho názoru primitivní čínskou ekonomiku bylo mnohem jednodušší reformovat, než složitou sovětskou. Taky mezinárodní situace byla mnohem vstřícnější pro uskutečnění reforem. Koncem roku 1979 dokázala Čína vytvořit těsné vojensko-politické vztahy se Západem na základě odporu vůči moskevskému „expansionismu“, a tak se západní země připojily k reformaci čínské ekonomiky – do Číny proudilo zboží, kredity, investice i technická pomoc. Demokratizace v Rusku způsobila rozpad společnosti na jednotlivé zájmové skupiny, určené rozdíly ideologickými, společenskými, rozdíly mezi centrem a provincií, republikami a etnickými skupinami. Rychlá demokratizace totalitních režimů přinesla nárůst vnitropolitického napětí. Číně chybí demokracie, Rusku řešení hlubokých ekonomických problémů. Čína dosáhla ekonomické úspěchy a Rusko dokázalo shodit jařmo politického totalitarizmu.
Některé názory na průběh reforem chválí Teng Siao-pchinga za to, že udržel společenskou stabilitu, a potlačení studentského povstání v roce 1989, které hrozilo destabilizovat situaci . Brzdil rovněž reformátory, kteří zašli příliš daleko a ohrožovali tak rovnováhu politických sil.