Reklama
 
Blog | Viera Langerová

Prvenstvím posedlí

      Že něco není v pořádku s obrazem vzdálené reality, vytvářeným mediemi, jsem si poprvé všimla před několika lety. Klidně jsem klábosila s kamarádkama u kávy, když mi kdosi s úžasem v očích přišel sdělit, že v Islamabádu se střílí, je tam nějaká vzpoura a vůbec, fakt něco strašného. Dávají to prý v televizi. Protože jsem byla tehdy v Čechách bez manžela, běžela jsem k nejbližší obrazovce  podívat se na tu hrůzu. Bylo to tak: tanky, střelba, mrtví, chaos, vše, co se dělo kolem Rudé mešity v roce 2006. Na moje vyděšené maily ovšem přátelé z Islamabádu odpovídali překvapeně. Dramatické dění kolem mešity  sice bylo skutečně dramatické, ale trvalo krátce a odehrávalo se v jedné části města. Všechno kolem  bylo "v  normálu". Když jsme se po několika týdnech vraceli do Pákistánu, už se o tom ani nemluvilo.

      Návštěvy novinářů u nás doma nebyli časté, ale občas jsme měli tu čest. Byli to dvě skupinky, první blazeovaní hoši, co všechno vědí a všude byli, druzí skrytě vyděšení, kteří se neustále vyptávali, jestli tam, kam jedou je bezpečno. Všichni jsme nějací, taky jsem  si na ulici s bagetou v puse během prvního ramadánu myslela, že než  dožvýkám a dojdu domů určitě mně někdo praští kamenem do hlavy, nebo aspoň odstřelí.

      Pozorovala jsem  tehdy, jak urputně většina novinářů trvala na tom, že někde byli  vůbec první cizinci, kteří dané teritorium viděli vlastníma očima, mluvili s po zuby ozbrojenými Paštuny,  když ne po 11. září, tak alespoň po zemětřesení roku 2005. 

     „Proboha, co je to posedlost, copak si všichni myslí, že sem nejezdí žádní cizinci a když jezdí, sedí doma, třesou se strachy a čekají na nějaké skutečné novinářské  tryskáče, aby jim to všechno prozkoumali a podali svědectví?!“, rozčilovala jsem se.  

Reklama

    „Být někde první je pro novináře  důležité. Tomu bys měla rozumět“, odporoval mi manžel.

   „ Být někde první, vědět, k čemu tam jsem, co vidím a říct, či napsat o tom něco smysluplného . To je důležité. Tomu rozumím.“ Myslím si to stále, po návratu domů čím dál tím víc.

       Další zkušenost přišla s výbuchem v hotelu Mariott. Abych byla v obraze, dívala jsem se mimo domova na CNN a BBC denně, nemluvě o čtení pákistánskych deníků na webu, "skypováním" a emailovaním se známými. Stýskalo se mi, i když to možná někomu zní jako rouhání. I proto jsem byla  ubohou úrovní  živých vstupů  z Islamabádu po výbuchu nemile překvapena. Obyčejný divák, který teritorium nezná a nesedí  fanaticky u televize nebo u počítače to možná nezachytí na celé čáře, ale  moderátor ve studiu skutečně řekl víc, než  „náš muž na místě“. I to se může stát, kvalita momentální reakce nemusí být vždy taková jak bychom si přáli, i když  vysílat do  Pákistánu  nezorientovaného člověka, když tam téměř rok žije bývalá reportérka ČT  z kritických  oblastí,  to chce skutečné přesvědčení, že všem, co se takhle dali „informovat“    to bude stačit. Lidi stejně chtějí vidět na obrazovce puf puf a trochu krve. Jakobych to slyšela.

       Jako nespokojený divák jsem napsala do televize a skutečně jsem dostala odpověď od šéfa zahraničního zpravodajství. Všichni byli nadšení, zpravodajství bylo skvělé a „ ČT měla opět jako jediné médium na místě přímo vlastního zpravodaje, nikoliv spolupracovníka nebo někoho jiného zvenčí.“. 

Abych se jenom tak neuklidnila, za několik dní  se na obrazovce objevila reportáž z Afghánistánu a s ní reportér, který ji uvedl slovy o tom, že je to první česká reportáž z válečného pole PO DRUHÉ SVĚTOVĚ VÁLCE. Nevím, kolik mladému muži s tvrďáckým imidžem bylo, ale pochybuju, že se narodil po válce v Čečensku, na Balkánu, nebo v Iráku. Jinak by o tom, co ČT  z daných teritorií odvysílala musel vědět a taky  něco z toho vidět.

         Setkávala jsem se s paní Barbarou Plett z BBC v Islamabádu   při různych příležitostech . V životě jsem ji neslyšela ani na živo ani z televize mluvit  oním nabubřelým tónem , který mě tak překvapil   po téměř šestileté pauze ve sledování ČT .

Chápu, že v zápase o diváka  a tedy i o finance se média chtě-nechtě bulvarizují, tedy přehánějí, nafukují  a nutně tedy své příspěvky  deformují. Jakákoliv deformace ovšem dezinformuje. Proto je zapotřebí zabezpečit rovnováhu  médií, které nepřehánějí, nenafukují  a snaží se skutečně podat obraz reality tak, aby bylo jasné, co a proč se děje. Nato ale potřebuje skutečné profesionály. Předstíráni kvality, tvrzení, že něco je vynikající, když  sotva dosáhne na kvalitu  zpráv z regionální televize, je taky zpráva. Možnosti jejího obsahu jsou dvě. Autor si skutečně myslí, že má pravdu,což je ovšem tristní, nebo si to nemyslí  a  ví, že většina to stejně spolkne. Ničemu nerozumí a bude si myslet to, co se ji vsugeruje.

Být někde první  také ovšem znamená informovat jako první . Kvalitně, s rozhledem, poučeně a inteligentně. Tak si ČT před šesti lety pamatuju. Jinak je prvenství taky doménou třeba sportu a jiných soutěživých her, kde první vítězí a pak padla. Možná si ty „různé obory“ jenom někdo popletl. I to se stává.