Jak nedávno zveřejnil místní denník, v politice jsou dnes téměř všichni synové, vnukové a pravnukové bývalých vůdců. V poslední vládě třeba zastával funkci ministra pro náboženské menšiny syn Zia ul Haqa, prezidenta, který dal v roku 1979 popravit otce BB Zulfikara Ali Bhutta.Náruživé volání politiků celého politického spektra po transparentních a spravedlivých volbách by tak mělo rezonovat zejména v jejich stranách. Známý britský historik William Dalrymple (v češtine Věk bohyně Kálí, Město Džinů atd.) nazval ve svém článku v denníku Observer styl vedení strany BB jako „volební feudalismus“ (elective feudalism). Feudální kořeny politického života jsou nesporné.
Cesta politikou pak žádala od BB nevyhnutně obracet se na dvě různé strany s dvěma různymi tvářemi: na západ jako absolventka Oxfordu a Harvardu, navíc s charismou ženy, stavící se proti náboženskému extremismu a za demokratické reformy, na opačnou stranu jako „dcera východu“ , členka jednoho ze starých a silných klanů, ovládajících jižní část Pákistánu Sindh, která ovšem za své vlády nijak řešení problémů s postavením žen nepodpořila. Navíc, když se v roce 2004 přejednával v parlamentu zákon postihující trestem smrti krevní mstu, pro PPP bylo důležitější vzdorovat Mušarrafovi, na jehož podnět byl zákon připraven, než řešit problémy s vražděním žen mimo zákona. Vůči tvz. karo-kari , jak se říká v Pákistánu krevní mstě, existuje nepsaná právní tolerance. Tyto vraždy se spravidla nevyšetřují a netrestají.
Po vyjmenování 19letého syna Bilawala do vedení strany pod patronátem otce Asifa Zardariho, se ozvala rodina bratra Benazir, Murtazy, zavražděného před 12 lety v Karáčí, v době, kdy Benazir byla premiérkou. Smrt se nikdy nevyšetřila a jeho rodina ze smrti vinila Benazir. Manželka Murtazy, Ghinwa, původem z Libanonu říká, že Bilawal Bhutto Zardari by se měl postavit do čela její strany PPP- Shaheed Bhutto (odštěpila se z kmenové PPP), když se vrátí ze studií. Kandidátů v rodině sourozenců BB je více, je to jednak 25-letá Fatima Bhutto, známá ostrou kritikou politické linie své tety a nakonec i Zulfikar Bhutto junior, vnuk Bhutta premiéra, oba sourozenci jsou děti Murtazy. Jak bude vypadat dělění moci v rámci PPP ve třetí generaci Bhuttů, podobně jako jejich rodiče, vzdělávaných na nejlepších západních universitách bude zajímavá křížovka. Fenomén dětí z feudálních orientálních rodin, které bez problémů mění svoje civilizační stereotypy má v novém globalizačním rámci zajímavé kulturní parametry.
Jakékoliv slibné politické figury by měli o vedení PPP zájem, dynastické logice ustupují všichni, bez jakéhokoliv komentáře. Závěrů v této situaci může být několik: ve zdejší politice, nejsou určující vektory určené politickým programem, nebo plány jak změnit status quo, ale spíš osobní vůdčí charismou a příslušnosti k vládnoucí elitě. Obsah politické volební agendy BB, který je výtahem z amerických požadavků vůči Pákistánu, mluví sám za sebe. Jakkoliv zajímavě a přitažlivě zní snaha o boj vůči náboženskému extremismu, kdokoliv, kdo zná pákistánské reále ví, že už jenom definice tohoto termínu je složitá. To, co je pro městského Pandžábce extremismus, je pro Paštuna z nějaké vesničky kolem Pešaváru všeobecná moslimská povinnost sdílená širokým okolím a pomoc ozbrojeným hostům součástí kulturní identity. Rozdělit místní obyvatele někde ve Waziristánu na extrémisty, militanty a ty ostatní, kteří mají vůči nim bojovat je něco, co se nedaří ani místní armádě. „Naši lidé jenom teď začínají chápat, co po nás vlastně vrchnost chce,“ výrok Paštuna. který mluví za všechno.
Ale zpátky k dynastickým tradicím. V politice má nástupnický stereotyp bez toho, aby členové strany měli možnost vybírat z několika kandidátů jednoznačně negativní následky a svědčí spíš o monarchicko-feudálním charakteru než jakýchkoliv demokratických náznacích. Neexistují potřebné výkonní organizace a jejich řád, delegace moci atd., protože vše závisí od vůle vůdce. V důsledku se politický život zastavuje, v mocenských křeslech se obměňuje několik figur a dynamika změn, které Pakistán potřebuje jako sůl, se spomaluje a konzervuje.
Nedávno jsem si v novinách přečetla zajímavý článek Závazky politických stran (Dawn 8.1.) , kde autor popisuje, jak na pokyn britského ministra pro rozvoj v roce 2001 vypracoval spolu s dalším britsko-pakistanským odborníkem správu o stavu pákistánské politiky a recepty jak ho co nejefektivněji změnit. Jako prví podmínka bylo zavedení vnitřních voleb a zveřejnění stranického financování, komunikace s volební klientelou a jasná formulace programu. Tento program byl představem prezidentovi Mušarrafovi, který ho s nadšením přijal a doporučil k publikaci. British Council zorganizovala semináře, kam byli pozvaní potřební lidé, napsalo se na toto téma pár článků a zájem skončil.
Smrt Benazir je kromě jiného i důkazem toho, že pouhá artikulace jakkoliv reálně myšleného plánu na změny je chápaná pro jisté mocenské kruhy jako smrtelné nebezpečí. Které to vlastně jsou, můžeme hádat. S největší pravděpodobností se to ovšem nedovíme. Skutečné jádro moci, jak to kdysi hezky řekla Hannah Arendt, můžeme hledat inspirovaní loupáním cibule.