Prvotina afghánskeho lékaře Khaleda Hosseina se otevírá do období panování krále Záhir Šáha ( od roku 1933 – do 1973) a je příběhem otce a synů. První, Amir, je legálním synem, jehož matka umřela pri porodu a druhý, Hassan se narodil ze vztahu jeho ovdovělého otce s manželkou chazarského sluhu Aliho. Ten chlapce přijal a oba vyrůstali spolu v nerovném vztahu . Navzdory otcova přání sluha zůstal sluhou a pan pánem, s osudovými důsledky. Oba jsou mistři v pouštění papírových draků. Ve sporu o tento vzácný majetek dojde k znásilnění Hassana sadistickým synkem od sousedů Assefem. Amir je svědkem této potupy a důkladně o ní mlčí. Svého sluhy se však začne štítit. Nepřátelství vyvrcholí odchodem Aliho a Hassana kvůli domnělé krádeži někam na vesnici. Ztrácí se ze života otce a syna.
Přichází však začátek afgánské tragedie. Krále Záhira šáha svrhnou protimonarchistické síly z trůnu a prohlásí republiku. Do jejího čela se staví Muhammad Daúd, člen královské rodiny, kdysi afghánsky premiér. Nevydrží dlouho, moci se chopí levice do jejíchž sporů koncem roku vojenskou okupací zasahují Sověti. Otec se synem prchají v cisterně od paliva do Pákistánu a posléze do Spojených států.
Ruka osudu pracuje i na dálku. Amir zjistí, že Hassan je po smrti, ale v Kábulu žije jeho syn Sohrab a je v ohrožení. Vydá do hlavního města, obsazeného Tálibánem zachránit svého synovce. Neví, že se nachází v rukách stejného sadistu jako kdysi jeho otec. Assef se mezitím stihl zařadit mezi sluhy boží. S rozkoší popravuje a půjčuje si malé chlapce z místího dětského domova.
I když pro nás je tento román především zajímavým pohledem dovnitř jak historických událostí, tak lidských životů v Afghánistánu, je to zároveň jistý druh zpovědi, snahy očistit se od hříchů, cestou dramatického očistce, nabývajícího místami mytologických významů, zejména v závěru, kdy Amir jede do Kábulu vysvobodit Hassanova syna.
Hossein velice sugestivně popisuje atmosféru , jaká zavládla v Kábulu s nástupem rafiqs, soudruhů, zavádějícíma ve zdejší společnosti kromě jiného vzájemné udávání dle sovětského vzoru. Konfrontace s Amerikou je neméně zajímavou částí románového vyprávění.“Amerika byla řekou, přehlušující minulost. Mohl jsem do ní vejít, utopit v ní své hříchy a nechat se nést někam daleko. Někam, kde nejsou žádní duchové, žádné vzpomínky, žádné hříchy.“ ( str.119 angl. verze)
Filmové spracování se taktně drží předlohy, neakcentuje vnější dramatismus a vypjatou emocionalitu. Spoléhá spíš na lyrickou stránku příběhu i když někdy jde konverzační civilismus situovaný do USA na úkor vyprávění, kterého těžiště leží zejména v Afghánistánu, Pákistánu. Zdejší prostředí je spolutvůrcem příběhu. Film se mu možná z produkčních obtíži spíš vyhýbá. Strácí tím hodně ze své atmosféry.