Rok 2007 je rokem soustředěné snahy Pákistánu pozvednout a otevřít zemi návštěvníkům, z celého světa. Zejména sever Pákistánu je skutečně nádherným místem, zrozeným pro horskou turistiku, nemluvě o Pandžábu, historickému Láhauru, Multanu, Bahawalpuru, poušti Čolistan s pevností Derawar… Heslo „Visit Pakistan Year“ ovšem zní dnes mnohým cestovatelům spíše jako provokace, než seriózní výzva.
Úsilí sympatické ministerky turistiky Nilofar Bachtair, které se ve snaze přitáhnout pozornost na Pákistán dostalo fatwy od klerikálů z Rudé mešity za její objetí s francouzským instruktorem a vlastně i kritiky za její speciální oděv, ilustruje mnohé z rozporu záměru a možností. (www. magazin.station.zoznam.sk
Definícia objatia alebo ako vyzerá moslimský odev na paragliding.)
Smutný článek v sobotních novinách konstatuje, že západních turistů, toulajících se s fotoaparátem po Rádža bazaru v Ráwalpindí ubylo a na stránkách zahraničních ambasád se množí oznamy, nedoporučující návštěvu země.
Se stejnou ironií informují komentáře o návštevě premiéra Azíze v Číně, vybízejícího čínské podnikatele k investicím v Pákistánu a připomínají vraždy několika čínskych inženýrů. Autor cituje z Economistu : „ Jestli zásahy armády na kmenových územích stroskotaly, pobízení jedné islámské skupiny k vraždění té druhé sotva může být dlohobodbým plánem, co by měl Pákistán dělat? Nejdřív je potřebné pojmenovat skutečný problém. Kmenová území nikdo nespravuje a připomínají spíše stát v rozkladu, než samostatnou jednotku, kde to od časů britského kolonialismu až dodneška žádná vláda s vládnutím ani nezkoušela… …Jeho ( gen. Mušarraf) problémy vycházejí z faktu, že jak všechny vojenské režimy v pákistánske historii tak i on osobně, snadněji jednají s islámskými extremisty než se sekulárnymi politickými stranami. Existuje také podezření, že v Pákistánu jsou síly, které si myslí, že jedinými přáteli Pákistánu v Kábulu jsou Tálibáni…“