Návštěvy novinářů u nás doma nebyli časté, ale občas jsme měli tu čest. Byli to dvě skupinky, první blazeovaní hoši, co všechno vědí a všude byli, druzí skrytě vyděšení, kteří se neustále vyptávali, jestli tam, kam jedou je bezpečno. Všichni jsme nějací, taky jsem si na ulici s bagetou v puse během prvního ramadánu myslela, že než dožvýkám a dojdu domů určitě mně někdo praští kamenem do hlavy, nebo aspoň odstřelí.
Pozorovala jsem tehdy, jak urputně většina novinářů trvala na tom, že někde byli vůbec první cizinci, kteří dané teritorium viděli vlastníma očima, mluvili s po zuby ozbrojenými Paštuny, když ne po 11. září, tak alespoň po zemětřesení roku 2005.
„Proboha, co je to posedlost, copak si všichni myslí, že sem nejezdí žádní cizinci a když jezdí, sedí doma, třesou se strachy a čekají na nějaké skutečné novinářské tryskáče, aby jim to všechno prozkoumali a podali svědectví?!“, rozčilovala jsem se.
„Být někde první je pro novináře důležité. Tomu bys měla rozumět“, odporoval mi manžel.
„ Být někde první, vědět, k čemu tam jsem, co vidím a říct, či napsat o tom něco smysluplného . To je důležité. Tomu rozumím.“ Myslím si to stále, po návratu domů čím dál tím víc.
Další zkušenost přišla s výbuchem v hotelu Mariott. Abych byla v obraze, dívala jsem se mimo domova na CNN a BBC denně, nemluvě o čtení pákistánskych deníků na webu, "skypováním" a emailovaním se známými. Stýskalo se mi, i když to možná někomu zní jako rouhání. I proto jsem byla ubohou úrovní živých vstupů z Islamabádu po výbuchu nemile překvapena. Obyčejný divák, který teritorium nezná a nesedí fanaticky u televize nebo u počítače to možná nezachytí na celé čáře, ale moderátor ve studiu skutečně řekl víc, než „náš muž na místě“. I to se může stát, kvalita momentální reakce nemusí být vždy taková jak bychom si přáli, i když vysílat do Pákistánu nezorientovaného člověka, když tam téměř rok žije bývalá reportérka ČT z kritických oblastí, to chce skutečné přesvědčení, že všem, co se takhle dali „informovat“ to bude stačit. Lidi stejně chtějí vidět na obrazovce puf puf a trochu krve. Jakobych to slyšela.
Jako nespokojený divák jsem napsala do televize a skutečně jsem dostala odpověď od šéfa zahraničního zpravodajství. Všichni byli nadšení, zpravodajství bylo skvělé a „ ČT měla opět jako jediné médium na místě přímo vlastního zpravodaje, nikoliv spolupracovníka nebo někoho jiného zvenčí.“.
Abych se jenom tak neuklidnila, za několik dní se na obrazovce objevila reportáž z Afghánistánu a s ní reportér, který ji uvedl slovy o tom, že je to první česká reportáž z válečného pole PO DRUHÉ SVĚTOVĚ VÁLCE. Nevím, kolik mladému muži s tvrďáckým imidžem bylo, ale pochybuju, že se narodil po válce v Čečensku, na Balkánu, nebo v Iráku. Jinak by o tom, co ČT z daných teritorií odvysílala musel vědět a taky něco z toho vidět.
Setkávala jsem se s paní Barbarou Plett z BBC v Islamabádu při různych příležitostech . V životě jsem ji neslyšela ani na živo ani z televize mluvit oním nabubřelým tónem , který mě tak překvapil po téměř šestileté pauze ve sledování ČT .
Chápu, že v zápase o diváka a tedy i o finance se média chtě-nechtě bulvarizují, tedy přehánějí, nafukují a nutně tedy své příspěvky deformují. Jakákoliv deformace ovšem dezinformuje. Proto je zapotřebí zabezpečit rovnováhu médií, které nepřehánějí, nenafukují a snaží se skutečně podat obraz reality tak, aby bylo jasné, co a proč se děje. Nato ale potřebuje skutečné profesionály. Předstíráni kvality, tvrzení, že něco je vynikající, když sotva dosáhne na kvalitu zpráv z regionální televize, je taky zpráva. Možnosti jejího obsahu jsou dvě. Autor si skutečně myslí, že má pravdu,což je ovšem tristní, nebo si to nemyslí a ví, že většina to stejně spolkne. Ničemu nerozumí a bude si myslet to, co se ji vsugeruje.
Být někde první také ovšem znamená informovat jako první . Kvalitně, s rozhledem, poučeně a inteligentně. Tak si ČT před šesti lety pamatuju. Jinak je prvenství taky doménou třeba sportu a jiných soutěživých her, kde první vítězí a pak padla. Možná si ty „různé obory“ jenom někdo popletl. I to se stává.