K islamabádské svatyni Abdula Latifa Šaha Kazmi, lidově nazývaného Bari Imam, se každoročně scházejí moslimští poutnící, aby si připoměli světce, který se podílel na šíření islámu v této části země.V předešlých letech se číslo poutníků vyšplhalo na 1,2 miliónu lidí. Za palácem předsedy vlády v Islamabádu, hlavním městě Pákistánu se koncem května 2005, objevil stanový tábor, stánky s občerstvením nabízely jídla národní kuchyně – halwa puri, channey džalebi a máslové parathy. Místní doprava změnila dočasně trasy a ulice se zaplnili poutníky, ženy s pestrými a nazdobenými košy na hlavách, často naboso, v hluboké pokoře kráčeli k svatému, také patronu plodnosti. Svátek byl do pátku 27.května v plném proudě.
Zprávy o tom, že se něco stalo, se objevili kolem oběda a televize vzápětí přinášela šoty z místa samovražedného atentátu a počty mrtvých. Kolem jedenácté se na pódium uprostřed davu v počtu 8000 až 10 000 lidí, vrhl bradatý muž, střední výšky a tmavé pokožky, jak uvádí tisk, přerušil rečníka a odpálil nálože, umístněné na těle. Ohnivý proud vyšlehl do výšky a půlku těla atentátnika odhodil medzi lidi. Policie se pokoušela rozehnat dav slzním plynem a obuškama. Vystrašený a rozzuřený dav se obrátil proti pořádkovým službám, začal házet kamení a poškodil policejní auto. Mezi zabitými byli i členové komise pro atomovou energii i příslušníci armády. Za bližší informace o tom, kdo byl atentátnik vypsala policie odměnu půl milióna rupií. Za motivem činu zůstali jenom dohady: mohla to být akce extrémistické organizace, ale rovněž i důsledek sektářské nevraživosti mezi šííty a sunnity, jelikož Bariho Imama si přivlastňují obě strany.
Ráj leží ve stínu mečů.
O pár dní po samovražedném atentátu se v místním deníku The News objevuje na stránce, věnované náboženským otázkam článek , kde se kromě jiného praví: „Muslimové by si měli uvědomit, že smrt je jenom přechodem od života k lepšímu životu. Bude to pro nás test. Můžeme trochu trpět, ale víme, že když věříme a žijeme s Alláhem, uvidíme ráj a zůstaneme tam navždy.Tak slibuje Alláh…Nemůžeme se bát smrti. Musíme být připravení, vítat ji a bojovat za Alláha. Musíme to být my, kteří budou bojovat , aby se jim dostalo Allahových radostí a ctít jeho slovo nadevše, nebát se, že v boji můžeme umřít…“
Mučednictví, podstoupení dobrovolné smrti, je zakotveno ve všech třech monoteistých náboženstvích – křesťanství, judaizmu i islámu, kde je součástí svaté války – džihádu, jejíž zásady stanovuje šária, právní islámsky systém. U křesťanů je myšlenka svaté války zmíněna v páté knize Mojžíšové a v Knize soudců .Vedla Byzantince ve válkách proti Persii, Arabům i Turkům v 12. a 13. století. I když se křížové výpravy někdy s džihádem porovnávají, měli konkrétní cíl: dobýt zpět Svatou zemi, kdežto moslimové chápou džihád jako časově neomezenou náboženskou povinnost. Mučedník, arabsky šahíd-svědek, má stejný význam jako řecké slovo martys. Z tohto základu je odvozeno slovo martýr.
Svatými mučedníky oplývá i křesťanská církev a k jejich kanonizaci docházelo hojně i za papeže Jana Pavla II., který kanonizoval více mučedníkú než všichni papežové před ním. Proti kanonizaci 120 Číňanů v roce 2001 se ohradila čínská vláda a vyhlásila, že pro ni jsou tito lidé zločinci. Ke kanonizaci lidí, kteří se obětovali a umřeli násilnou smrtí docházelo ze začátku, později církev vyhlašovala za svaté lidi schopné "pomalého utrpení a odříkání z lásky ke Kristu". Institut kanonizace sehrává ve vědomí věřících nezanedbatelnou roli – převědčuje je, že kdokoliv z nich svou oddaností lidem a víře, se může stát svatým a tudíž nesmrtelným.
Když byl v Gaze zabit příslušníky izraelské armády šejch Ahmed Jassin, duchovný vůdce Hamasu, pohřební průvod tvořilo 200 000 lidí skandující odpovědi na otázky z megafónu: Co je tvým cílem? Být zabit. Kto je tvůj vůdce? Šejch Jassin. Kto je tvůj prorok? Mohammad. Slova : Dej, ať mě Allah pozve do řad svých proroků a mučedníků, které odmění, jsou součástí motlitby, která připomíná hříšníkům posvátnost oběty a povinnosti bránit víru proti jakýmkoliv útokům. Za cenu života svého a stále častěji i životů těch ostatních. Poté, co se zjistilo, že při útoku na americkou vojenskou základnu v Libanonu v roku 1983 poprvé šlo o samovražedné útočníky, začala se diskuse o rozdílech mezi mučedníky a teroristy. Jsou to ovšem termíny z dvou různych světů, které si často konkurují a ještě častěji si nerozumí. První ze světa náboženství a druhý ze světa politiky. Zneužíváví teologických imperativů v politice má za výsledek obnovení kultu mučedníků a jeho důslednou manipulaci ve jménu vlastních, zcela pozemských cílů.
Prokletí patriarchálních společností.
Absentující modernizace, přizpůsobování se rychle postupujícím změnám jak technologickým, tak společenským má za důsledek konzervaci status quo zejména na úrovni rodiny. Vládne ji železnou rukou nespochybnitelný otec, jehož synové můžou zastávat stejnou roli až po jeho smrti. Do té doby se musí podřizovat jakémukoliv rozhodnutí hlavy rodiny, do něž patří třeba pravidelné odevzdávávní svého platu otci, nebo rozhodnutí, jak potrestat manželku za její přestupky. Není náhodou přečíst si v tisku zprávu o tom, že otec se rozhodl provést na své dceři tvz.“křížovou amputaci“ – levá ruka, pravá noha, z toho důvodu, že nevhodně koketovala na trhu a ohrozila tak čest celé rodiny. Asistovali mu u toho všichni synové, bratři potrestané. Do právomocí otce patří i vykonání krevní msty, v Pákistánu nazývané karo-kari, za kterou nemůže být souzen a když už se celá kauza dostane před soud, proces může být ukončen v momentě, když třeba rodiče potrestané nevěsty prohlásí, že vinníkům odpustili.
Když rodiče zhruba osumnáctileté dívky zjistili, že v kině jsou některé scény nevhodné, zakryli ji rukou oči a vyvedli ji ze sálu. Když jsem zjišťovala, co se stalo s argumentem, že předse už byla dospělá, následovala zajímavá odpověď: dívku, ale i stejně starého mladého muže by rodiče vyvedli ze sály i kdyby jim bylo třeba dvacet pět. Věk tady nehrá roli. Jestli otec usoudí, že něco není vhodné pro jeho dceru , nebo vůbec člena rodiny, má právo udělat, co uzná za vhodné. Až do jeho smrti jsou to jeho děti, nad kterými , stejně jako nad manželkou, má neomezené právo. Odpor je nemyslitelný, hrozí vyobcování z rodiny, bez které se v patriarchálních společnostech stáva člověk outsiderem. Nikým. Rodina plně nahrazuje to, co Západ pozná jako sociální systém.Příslušnost k rodině je něco jako občanský průkaz, každému člověku dává identitu a taky čest, což je hodnota pro společenský život v moslimských společnostech nesmírně významná.
Jaké jsou však důsledky této infantilizace, nerealizované, potlačené dospělosti, setrávání v stavu permanentné podřízenosti a poslušnosti v době, kdy jsou mladí lidi konfrontováni v běžném životě i přes masmédiá s kultem individuality a životem, který mu velice přesně dokáže v podobě bollywoodských i hollywoodských filmů vylíčit, jak vypadá lepší svět, jak si může představit ráj? Realitou mnoha moslimských společností je i fakt, že jednotlivé vrstvy společnosti mají rozdílnou socio-ekonomickou dynamiku rozvoje a proto je konfrontace reality a snu pro mnoho mladých mužů velice živá a sugestivní.
Granát místo občanky.
V moderních společnostech získal přechodový rituál, termín se kterým poprvé přišel belgický antropolog Arnold Van Gennep, provázející všechny životné změny, kterými člověk v životě prochází od narození až smrt, své vlastní formy závisející vždy od té které kultury. Jeden z nejdůležitějších přechodových rituálů ( taky rites de passage) se týká dospívání. Původně byli jednotlivci symbolicky usmrceni a pak navrácení do života už v novém společenském postavení. Van Gennep považuje tyto rituály za základní prvek dospívání společnosti, který přispívá k udržování společenské stability tím, že „legalizuje“ výměnu rolí. Společnosti, kde tyto rituály absentují ztrácejí možnost ventilovat napětí z přetlaku stagnace a nehybnosti , ve které se rodí frustrace a agresivita jedinců. Ve stávající situaci se snaží svoji roli získat, nebo ubránit. Ke skomplikování situace společnosti, která ztratí flexibilitu pravidelné výměny sociálních rolí, přispívá i snaha se uzavřít do přísneho světa tradic, čím starších tím „čistějších a pravějších“ , izolovat se od a priori nepřátelského světa, plného hříchu a nevěřících.
Když člověk jenom na chvíli nahlédne do zoufalé bídy hliněných domků bez vody a elektřiny, zavalených odpadky, rozkládajícími se v 40 stupňovým horku, nedostatku jídla a pitné vody, pochopí, že naděje na lepší život je nejenom součást náboženských představ, ale může být i sugestivním politickým agitačním heslem. V izolaci z důvodů negramotnosti a chudoby, jelikož „bohatství“ překáží lásce k bohu, kde jediným „ověřeným“ zdrojem jsou slova duchovních , se pak může zrodit a odehrát cokoliv. Mythos a logos vytvoří jedno a důsledky jsou fatální.