Musím se přiznat, že k místní poezii jsem zaujala hned po příchodě do Pákistánu rezervovaný postoj. Důvod byl možná dětinský, ale „vplyvný“. Jakýsi místní gentleman nám jednou poslal se svými vybranými spisy o daňové politice i vlastnou knížku poezie. Zvědavě jsem tam nahlédla a vzápětí jsem se od tohto čtiva rychle vzdálila. Kombinace náboženské sentimentality a častých zahradnických metafor mě neoslovili. Záhy jsem zjistila, že se tady psaní považuje za projev dobré výchovy. Jednou jsem jako hostitelka poslouchala své poetické přátelé – také známou pakistanskou poetku a aktivistku Kišvar Nahíd, po prvé v životě jsem zažila po několika verších nadšené výkřiky obdivu. Jako v opeře. To se tady sluší.
Kurtizánu z Lucknow jsem si přečetla kvůli filmům, přesněji dvěma verzím jednoho příběhu. Oba jsou důkazem postupujících změn, odehrávajících se v Bollywoodu.
Spisovatel Miza Rušva (1857-1931) se považuje za jednoho z nejlepších prozaiků, píšících v urdštině a byl legendou ještě za života. Kromě psaní se věnoval také astronomii, matematice, hydraulice a chémii.Když se v Lakhnaú (angl. Lucknow) objevili po prvé kola, byl presvědčen, že všechno hned zvládne. Skončilo to zlomenou klíční kostí, ale na kole jezdil dál. Když měl peníze oblékal se s přepychem lakhnaúskeho boháče, ale většinu svého života chodil v lungi , bílá látka omotaná kolem pasu a noh. Seděl se skříženýma nohama na koberci, obklopen knihama.Měl obrovský knír a zastřený, astmatický hlas.
Studoval techniku v zahraničí a po návratu do Indie pracoval na železnici v Balúčistánu, pak byl krátkou dobu ve státních službách a vrátil se do Lakhnaú. Začína učit a dále píše. V Christian College prednáší kromě matematiky i vědu, filozofii a perštinu. Opouští Lakhnaú a stěhuje se do Hyderabádu, kde nakonec na tyfus umírá.
Román Umrao Džan Ada se objevuje, když mu je osumačtyřicet. Úspěch je okamžitý a obrovský.Kritikové vyhlašují román za nejlepší dílo, které bylo v Lucknow v urdštině napsáno.Čtenáře samozřejmě zaujalo téma, ale najobivovanější je jazyk románu.
Umrao Džan, poetka a tanečnice, se nedostala na dráhu prostitutky dobrovolně. V úvodu příběhu ji od rodičů unese Dilawar Chan a prodá majitelke nevěstince v Lakhnaú. Chanum děvčátko postupně učí zpěvu i tanci a vychovává s ostatními dětmi, žijícími v nevěstinci. Amíra, přejmenovaná na Umrao dospívá. Se ztrátou panenství dostáva její jméno přídavek Džan.
Pak se na scéně objevuje Nawab Sultan, do kterého se nešťastně zamiluje. Při jedné z návštěv Nawab zabije dotěrného obdivovatele Umrao a i kvůli tlaku rodičů se z jejího života stratí. Umrao nemá na zákazníky štěstí, z tajemného Faiz Aliho se vyklube lupič. Zjistí to na cestě do Farruchabadu, kde ji Faiz Ali slibuje pohodlný život na svém majetku. Dá Chanum dva měsíční platy Umrao a vydají se na cestu. Zatknou je ale vojáci. Po propuštění se jí ujme Radža Sahib, tráví čas v jeho domě, zpívá a tancuje pro jeho hosty, ale pak se rozhodne jít do Kanpuru. Po nějaké době se vrací do Lakhnaú. Navštíví také svoje rodné město Faizabad, setká se se svou matkou a dozví se, že její otec je mrtev. Bratr se ale nehodlá s její pověstí smířit a pokusí se ji zabít. Zachrání ji náhoda. Román vypráví příběh jejího života, naplněného bohatýma patronama, pro které tančí, píše básně a zpívá.
Důležitou roli hraje v tomto kontextu historie města Lakhnaú (dnešní indický stát Uttar Pradéš), ležícího v někdejším Avadhu, jedné z 12 mughalských provincií (subas), ustanovených panovníkem Akbarem. Za místní panovníky byli jmenováni nawabové ( nawab – plurál z arabského slova naib – pomocník). Při tehdejší úrovni komunikací byli prakticky neobmezení vládcové svěřených území. Byli pohádkově bohatí a často podléhali zženštilým mravům i módě. Na nawabských dvorech se za jejich podpory pěstovala zajímavá zábava, která ovlyvnila nejenom místní jazyk ale zasáhla i do dějin indické literatury. Vyprávění příběhů bylo spočátku jenom ústní tradicí, ale později se začali zapisovat. Vyprávěči příběhu pricházeli do Lakhnaú většinou z Dillí. Byli to často kurtizány, tanečnice i zpěvačky v jedné osobě. Mistrné vyprávění udělalo z vyprávěčů legendy a přispělo k vytvoření bohatého jazyka, kterým se Lucknow proslavil po celém indickém subkontinentu. Nawábové měli své vlastní vypravěče a naslouchání příběhům patřilo v té době k velice oblíbené zábavě. Dokonce prý soutěžila s kouřením opia.
Samotné příběhy vycházeli často z populární dastan-i-Amir Hamza, knížky perského původu, vyprávějící příhody Amira Hamzy. Jednotlivé příběhy se dosuď vydávají v samostatných sešitech. Celá knížka má kolem 18 000 stránek.Autorství příběhů se připisuje Abdul Hasan Amir Chusrauovi (1253-1325). Byla to jedna z nejoblíbenějších postav indické historie- súfijský svatý, voják, hudebník a básník. Sloužil na dvoře Muhammada Tughlaqa (1325-1351), sultána tureckého původu, který se „proslavil“ stěhováním hlavního města z Dillí do Daulatabádu do té míry, že Dillí zůstalo téměř vylidněno.
Obě filmové verze příběhu tanečnice, poetky a kurtizány Umrao Džan se nevymykají tradičním bollywoodskym formám. V prvním se hodně zpívá a tancuje, ale je evidentná snaha režiséra udržet dramatickou linii příběhu a počítat s hereckými výkony jednotlivých protagonistů. V hlavní roli svítí hvězda 80. let Rekcha. Skromné kulisy a výprava, melodramatické modelování jednotlivých scén, je dnes málo zajímavým filmovým materiálem. Remake z roku 2006 si ovšem neklade za cíl přetlumočit životní příběh oblíbené básnířky . V hlavních rolích je Aišvaria Rai a Abišek Baččan, nejhvězdnější pár Bollywoodu. Mají před svatbou, která se uskuteční začátkem roku 2007 a tak se hlad diváků po jejich vzájemné souhře saturuje nad únosnou míru. Ve filmu hrá hlavní roli krása Aišvarie Rai, všechno ostatní je méně podstatné. Pro ty, které pohled na bollywodske ikony nevzrušuje tak jako domácí publikum je snad zajímavější výprava filmu. Kdo očekává autentické exteriéry starého Lucknow, čeká zbytečně.