To, co se na první pohled zdá jako šťavnatá potrava pro bulváry všech typů, se v kontextu řekněmě „kulturní reciprocity“ jeví méně úsměvně. Řekněmě si například, že na státní návštěvu do Evropy (jakékoliv) se vydá nějaký blízkovýchodní král a rozhodne si vzít sebou všechny své manželky. Nežádá pro něj žádné oficiální pocty, vítání na letišti ani místo na červeném koberci. Vystoupí z letadla zadním vchodem, všechny, první druhou a další hned zbalí do černých mercedesů a odveze do nějakého vzdáleného hotela, aby nebyli na očích. Náš protokol projeví vstřícnost a zařídí vše potřebné. Bude někdo blízkovýchodního politika obviňovat z porušování zákona o zákazu mnohoženství? Nebo mu zakáže vozit sebou svůj hárem ?
Jedna z požadavek iránské delegace, která jednou přijela na jednání do Francie zněla: u oběda a vůbec, žádného jídla nesmí být na stole alkohol. „Vás pít víno nenutíme, ale je to náš národní nápoj a na stole bude!“ , odpověděli Francozi. „Tak mi nepřijedeme. Tak nemusíte.“ Přijeli. Stejně to skusili u jiné nejmenované země, kde jim to prošlo. Zkuste hádat, kdo dosáhl u bilaterálního jednání víc.
My jsme na svou toleranci patřičně hrdí. Právem?
Když jsem přijela do Pákistánu a moje okolí do mně starostlivě hučelo, co si můžu a co nemůžu obléct, tiše jsem zuřila a namáhavě se konejšila argumentem, že předse musím respektovat jejich kulturu a jsem tady hostem. Takže na veřejnosti žádné krátké rukávy, i když je venku +50o, žádné opasky, sukně a šaty, žádné výstřihy atd, i když Islamabád je předse o něco tolerantnější než zbytek země. Nejde tady o seznam toho, co se nesmí, spíš o samou podstatu zákazu. Řekla jsem si, že v tom horku to jednoduše budu ignorovat. Ale to nešlo. Objevit se na ulici v sukni a blúzce bez rukávů, byl zážitek, na který nezapomenu. Pak jsem v pražském metru uviděla dvě ženy v nikábu. Nikdo si je nevšímal.
Stav věcí je na prvý pohled jasný: západní tolerance se vztahuje i na striktní předpisy převažně náboženského původu v tradičních společnostech. My se skrátka dokážeme povznést, ustoupit, respektovat. Máme vůbec morální právo po všech kolonizačních traumatech, způsobených Třetímu světu nějakou reciprocitu žádat?
Máme. Na kolonizační historii se nevztahuje žádná kolektivní vina a naše tolerance plus všechno co k ní patří má, nebo může mít v jiném kulturním kontextu zcela odlišný význam: je pro mnohé příslušníky tradičních společností jednoznačnou známkou slabosti, neschopnosti bránit své území kvůli zbabělosti a pohodlnosti. “Evropa vymírá“, slyšela jsem často kolem sebe, zejména když se mluvilo o počtu dětí. Já, jako matka jednoho dítěte jsem u těch upřimnějších jedinců vzbuzovala smích. Proč ne, v Pákistánu se rodí 11 000 dětí denně. Potence je prostě účinně demonstrovaná síla .
Kulturní hranice světa se pod tíhou rychle se vyvíjejících technologií, jak dopravních, tak komunikačních jednoduše rozplývají a nanovo se, často bez ohledu na jakékoliv hranice politické konstituují. Náš syn dělil svět na země, kde je a kde není MacDonald. Ty druhé byli samozřejmě v jeho očích zaostalé a nezajímavé. Zvláštní výjimku tvořila jenom Indie a hamburgery z dillíjských Mac Donaldů – ani hovězí, ani vepřové a když jste měli smůlu a byl týden jakési bohyně XY, tak jenom vegetariánské. Sklamaně jsme pak kladli pár radostně nakoupených balíčků na kraj cesty. Pro pejsky. Ale ty asi taky raději maso.
Povaha indické velkorysosti.
Bývalý diplomat a dnešní indický komentátor G. Parthasarathy se nad problémy s francouzským prezidentem usmívá a říká: „Národu, který vytvořil Kama Sutru se předse nebude nad tím zvedat žaludek. Jestli si Francouzi přejí abychom ji přijímali jako První dámu, ať tomu tak je. Bude to pro nás dokonce lehčí.“ Co řekne distingvovaný diplomat ovšem ještě neznamená, že se nebudou konat masové prostesty, nebude se rabovat a podpalovat, jak to bylo v případě „obscénního“ polibku Richarda Gereho indické hvězdě Shilpě Shetty, počas bombajského show proti AIDS v minulém roce . Indičtí právnici je o závod žalovali z porušování morálky na veřenosti a na Kama Sutru si nevzpoměl nikdo.
Stačí si ovšem přepnout na jakýkoliv indický televizní kanál a najednou máte ve věci obscenity nejasno. Šťavnatých polibků habaděj, rozvibrované, hektické bollywoodske tance taky nejsou obrazem asketické meditace. Jako odpověd na tuto „vizuální schizofrenii“ uváděli mí indičtí známí známé argumenty: „To je příklad umělě naočkovaného britského viktoriánského puritanizmu do naši kultury, která byla vždy otevřená, tělesná a uměla ocenit všechny krásy člověka – vnější i vnitřní.“ Ne že bych byla tváří v tvář těmto argumentům úplně bezradná, ale svoji váhu mají. Ptám se pak obvykle, jestli tou tělesnou kulturou mají na mysli 400 let islámu. Za Mughalů ( a za Akbara zvlášť) to samozřejmě bylo něco jiného než pouštní a horské verze , přizpůsobené „krocení„ divokých kmenů, ale na svižné ukončení diskuze to obvykle stačí.
O sváru askeze a obscenity se v indickém prostředí dozví nejvíc ten, kto se ráno projde vedle úspěšne se „pročišťujících“ krasavců. Zbavují se hromadně vedle cesty své přítěže, nehledě na žádné tabu. Zato jako protest proti nechutnému polibku v televizi jsou ochotní podpálit přinejmenším banku. Zkusme si to představit v našem prostředí. Docela zábavná kombinace.Jaká bude odpověď francouzského protokolu na indický protokol se zanedlouho dozvíme. Třeba je bude inspirovat iránská lekce.