Reklama
 
Blog | Viera Langerová

VIP – asijská specifika

       Vztahy ovládaných a vládců, jejich „váhová geometrie“ je tématem, které je v pluralistické demokratické  společnosti jak zajímavé, tak i složité. Na rozdíl od komunistické minulosti, kdy zde byli My a Oni, není dnes otázka moci, mocných a vlivných  věcí většinové  akutní frustrace.   Navzdory tomu se „ kultuře VIP“ (Very Important Person) daří  i dnes a  „celebritní transfer“, aktuální  v obou verzích: žluté i seriózní prodá cokoliv. Existují i jiné verze než západní, v mnohém poznamenané jak demokracií, tak komercí.Pohled na specifika   morfologie mocných a vlivných, je pro každého cizince  součástí  kulturního  „zasvěcení“ .

    Ve výběru z indického tisku jednou ráno nacházím nadšený článek o tom, jak pilot Abdul Wahab běžné letecké linky, ve státě Kerala, odmítl čekat na nějakého důležitého politika. Ten žádal, aby bez něj nikdo neodlétal a aby všichni hezky seděli na místech, než dorazí.  I když muslimské jméno pilota mohla být jenom náhoda, nadšení  z odmítavého gesta  podřízeného, operujícího právy zákazníků, kteří zapalatili za letenky, je i na pákistánské straně úpřimné a inspirující. To, co v obou státech dodnes existuje prakticky, u nás už neznáme ani teoreticky. Aspoň doufám.

Sáhib je svatý

     Jednou mi někdo ukazoval starého pána se šedivými vousy. Důstojně seděl a s někým si povídal. Bývalý voják, politik a samozřejmě bohatý majitel půdy. 

Reklama

„Když se vracel domů, před bránou ho vždy čekal zástup lidí. Matky držely na rukách děti a vystavovaly je k doteku, muži si před něj lehali na zem, aby po nich kráčel.“

„A kráčel?!“, ptám se nevěřícně. (Mluvíme o přítomnosti, aby se někdo nepletl.).

„Pro ty chudé lidi to byla čest…“

           Jindy narazím na recenzi knížky o panování šáha Rézy Páhlavího v Iránu. Pákistánský autor se rozčiluje nad tím, že chudáky vesničany ten prokletý šáh  zbavil laskavé starostlivosti jejich sáhibů a vystavil je traumatům nevlastněných a nechráněných. Což bylo bolestné a ponižující.

         „Sáhib je náš otec,“ vysvětluje mi se slzou v oku  člen místího personálu.

         „Vždyť mu je  asi tolik, co vám“, odporuji nechápavě. Když odpověď nepřichází, pochopím, že věk tady nehraje žádnou roli.

         Pojem ponížení  se najednou začne divně rozplývat a měnit jak chameleon. Před pár lety jsem se jako čerstvý student zdejších mravů divila denně. Nějakou dobu se na plíživou  submisivitu, zvláště u mužů dívám s odporem. Pak si zvykám.

         Jednou z příčin odkázanosti na milost a nemilost pána, nejvyššího a jediného, je vysoká negramotnost (odhaduje se na téměř 70%)  a tím i praktická neúčinnost práva. V posledních týdnech se množí sebevraždy lidí, zadlužených u svých pánů, majitelů půdy. Pro člověka, který neumí číst ani psát jsou dluhy pádem do otroctví. Nikdy se nedozví, kdy a kolik svému pánovi zaplatil a kolik ještě dluží. Vytváří se tak vztah trvalé existenční  závislosti. V některých případech trvá i generace.

          Termín jako vulgární egalitarizmus při popisu amerických zkušeností  jedné pákistánské dámy, čtu v jejich  memoárech s překvapením a pobaveným  údivem. Popis západní demokracie s tímto přívlastkem není běžný ani v Pákistánu, který zejména dnes, po volbách, mluví o odstránění tvz. kultury VIP, jako o jedné z  podmínek přímé cesty k demokracii.  

Feudální demokracie

     Kde končí feudalismus a začíná demokracie?, ptám se ironicky u čtení nadšených zpráv o obnovení demokracie v Pákistánu. Nejdůležitější demokratická ikona, Benazir Bhuttová pocházela z rodiny feudálů ze Sindhu. Když se ve filmu BBC o této rodině, ptá redaktor Mumtazy Bhutto (Bratranec Zulfikara ali Bhutta, popraveného premiéra Pákistánu. Nyná spravuje rozsáhlý majetek rodiny Bhuttů v Larkaně), kdo že jsou lidi, kteří  ho tak nadšeně vítají, říká:

„To jsou  moji lidé.“

„A kolik jich máte?“

„ Tisíce, stovky tisíc…“ , odpovídá s úsměvem.

Tady se nikdo svobodných voleb bát nemusí…

         Nejjednodušším vysvětlením je model dvou enkláv. V jedné se domluvili, že už mají demokracii a v druhé vládne feudalismus. Tato společenská rozštěpenost není jen příznakem společenských skupin, ale stejně dobře prochází i jednotlivci. Žijí ve městech, pracují v bankách a různych firmách. Tam sdílejí veškeré demokratické názory. Na vesnici, kde vlastní pole a lidi, řeší praktické problémy, spojené se svým druhým životem. Priority se samozřejmě radikálně liší.

       Nedávno to hezky v jednom článku vystihla autorka Samia Altaf. Píše, že při pohledu zvenčí se Pákistán může jevit jako demokratický stát. Pohled zevnitř ovšem svědčí spíš o monarchii. Podotýkám, pluralistické monarchii. Na svém pozemku je každý neomezeným monarchou.

VIP – důležitý, důležitější, nejdůležitější

        Samotný termín podle všeho vznikl ve 40. a 50. letech v britském Royal Air Force a záhy se rozšířil  do celého světa. V demokratických společnostech se s ním zachází opatrně, zejména v politice. Zajímavým ukazovatelem  toho, jaké spektrum profesí má  ve světě 21.století největší vliv, je seznam časopisu Time za rok 2007. Střídají se tam téměř výlučně politici a herci, nebo herečky. O jaký druh vlivu vlastně jde se můžeme ptát i v případě syna BB 19 letého studenta  Bilawala Bhutto, který obsadil 27. místo. Mediální ratingy už dávno nahradili  hodnocení jiných dovedností.

       V Pákistánu jsou významnou součástí mocenského VIP  networku  rodiny, propojené strategickými sňatky. A hlavně absentují jak herci, tak herečky, nemluvě o zpěvácích (už vůbec ne o zpěvačkách). Showbyznis zkrátka nemá na VIP výsluní vůbec žádné místo.

         Když se v roce 1999 objevila v prodeji knížka Shahida-ur-Rahmana, Kdo vlastní Pákistán, vzbudila rozruch. V seznamu nejsilnějších nebyly jména jednotlivců, ale 22 rodin, což je jedna z dalších zdeších zvláštností. 

       Uctívaní mocných má náboženský původ, víra v spásonosný efekt jejich doteku,  připisování vševědoucích vlastností, nebo sbírání relikvií  to přesvědčivě dokládá. Vztah mezi masmédii a jejich urputnou snahou vytvořit svůj vlastní hvězdný potenciál celebrit,  popsal nejvýrazněji francouzský sociolog Edgar Morin ještě v 60. letech, v knížce Duch času (L´esprite du temps). Mluví o snaze masové kultury vytvořit paralely ke všem seriózním společenským strukturám. Jednou z nich je i náboženství a jeho uctívaný Olymp božstev i  svatých – herců, zpěváků, sportovců, taky politiků nebo  televizních moderátorek a hlasatelů počasí.