Na začátku dlouhého a složitého příběhu stojí drama pakistansko-afgánskych vztahů, založených do značné míry na historickém archetypu bohatých zemědělců a bojovných horských lupičů, kteří vždy, kdy se jim to hodilo, buď města a vesnice na úrodné rovině vyrabovali, nebo se v nich na několik staletí usadili. Od pohodlného života zlenivěli a pak je zase vyhodili ze sedla jejich bojovnější příbuzní. Jakkoliv se na dějiny severné Indie podíváme, zápasili tady vládcové ze Střední Asie. Počínaje Mahmudem z Ghazny, přes Mohammada z Ghóru až k Báburovi, zakladateli slavné dynastie Mughalů. Když v roce 2004 došlo k pojmenování pákistánskych raket, ohradila se afghánská strana, že si nepřeje, aby se jména jejich hrdinů používali k vojenským účelům. Spor o to, čí jsou to vlastně hrdinové byl zajímavý, protože to byli vládcové tehdejší severní Indie, pocházející z provincií, ležících v dnešním Afghánistánu. Jak Ghazní, tak Ghór jsou dnes afgánské provincie.
Strach z odbojného severu, ale zároveň i přítomnost paštunských, nebo turko-mongolských vládců, vygeneroval vedle statkářské aristokracie i vojenskou složku, kterou později velice intenzivně budovali Britové ve snaze když už ne Afghanistan dobýt, tak aspoň účinně zabezpečit severní hranice před ruskou rozpínavostí.
Dnes jsou karty rozdány způsobem, ve kterém historie vzájemných vztahů hraje poučenější roli. V čele Pákistánu je silný generál s svýma slabostma a v čele Afghánistánu slabý král, který ví, kde leží jeho síla. V zemi jsou cizí vojska a od domácích odborníků jak pakistánských, tak afghánskych jen zřídka jejich velitelé uslyší něco jiného, než: Jděte domů. Cynikové doplňují: a peněženky nechte tady.
Tvrzení, že USA až příliš často musí bojovat s nepřítelem, kterého sami pomáhali vytvořit a držet při životě, se v případě Talibánu potvrzuje bez jakýchkoliv pochybností.
Krátká historie s dlouhou minulostí.
Talibán se objevuje na scéně v roce 1994 v souvislosti s prohlubující se válkou afghánskych warlordů, destruující i to málo, co zůstalo po sovětsko-afghánské vojně.Bývalý šéf ISI (Inter Servisces Intelligence) Hamid Gul popisuje tehdejší situaci takhle: „USA jmenovali v Afghánistánu koaliční vládu, stávajíci ze sedmi politických stran a pak se poroučely.I v nejdokonalejších demokraciích široká koalice nefunguje. V Kábulu jsme tak měli sedum hráčů, ze kterých každého zajímalo jediné – hon za mocí. Začalo se střílet a to vedlo ke vzniku Tálibánu, sestávajícího ze studentů a bývalých mudžahedínů z války proti Sovětskému svazu. Rozhodli se učitit tomu všemu konec.“
"Volní" mudžahedíni, kteří válku s komunizmem vyhráli, jsou aktivizováni znova. Očekává se od nich nastolení pořádku a tak je zpočátku lidi i berou, vítají a děkují za ticho a mír. Moc ovšem korumpuje a ke slovu se začínají dostávat ambice vůdců. Mnoho z nich podléhá nejenom financemi podpořené wahabistické vizi islámu, ale taky jeho ideálům a představám o společnosti, očištěné od všeho hříšného, čisté a neposkvrňené, jako srdce nejsvětějšího. Styčné body s morálním a spoločenským kodexem Paštunů Paštunwali se objeví dodatečně.
Záhady stínové politiky.
Jakékoliv úvahy o Tálibánu se neobejdou bez agendy kolem afgánsko-pákistánskych vztahů, jejich rozporů a složitostí. Náboženská i politická inspirace a konec-konců i podpora, přicházela nejčastěji z Pákistánu. Jak Gulbudin Hekmatjár, tak Ahmad Šáh Masúd, se inspirovali radikální a politizovanou islámskou stranou Jamaat-e-Islami, která vycházela v mnohém z egyptského Muslimského bratrstva. Vlna odporu a snaha odstartovat sérii islámskych revolucí měla překonat pozůstatky kolonializmu.
Obě strany se snaží vyřešit mimořádně citlivý bod a tím je hranice mezi oběma zeměmi, tvořená 2 500 km dlouhou Durandovou linií , nakreslenou britskými úředníky. 60% paštunského území leží v Pákistánu a 40% v Afghánistánu, který linii nikdy neuznal a rovněž se zdráhal souhlasit i se vznikem Pákistánu v roce 1947. Pákistánští Paštunové s hrdostí tvrdí, že Pešavár patřil a patří Paštunům a Kvéta je dávno paštunské (čti afgánské) město. Jednat v takové situaci o tom, kdo, kdy a za jakým účelem překračuje hranice je těžké. Stavět na nich ploty a zamínovávat je, znamená ignorovat protesty afghánské strany, podle které je dnešní hranice nespravedlivá.
Jak se vyznat v situaci, když afgánští uprchlíci spolu s pakistánskými Paštuny z pohraničních pakistánských madrás bojují v afgánské provincii Helmand proti vojskům NATO a vláda v Kábulu obviňuje Pákistán z podpory Tálibánu? Speciální agendou je v současnosti návrat afghánských uprchlíků, žijících v táborech, které se podle pákistánské strany stali spolehlivou základnou teroristických uskupení. Pro Paštuny, žijící na obou stranách hranice jako taková začne existovat, až se zaminují jejich oblíbené stezky. V místním tisku se často objevují informace o vládou iniciovaných jednáních pákistánsko-afghánskych rad stařešinů ( džirgy). Jejich agendu ovšem často tvoří „otevření“ cest přes hranice. V praxi to znamená, že se obě strany vzájemně domluví, kdo jaké stezky může používat a vzájemně je hlídají, aby tudy mohli projít jenom ti, na kterých se džirgy domluvily. Monitorovat všechny takové stezky není v moci žádné vlády ani techniky.
Společenský kontext.
Na odhadnutí celé situace je zapotřebí znát pakistanskou realitu i způsob myšlení, jak obyčejných lidí, tak úředníků. Život se odehrává v uzavřených enklávávch a ty žijí svůj vlastní příběh. Společenský ostrakizmus, kde jádro tvoří především široká rodina a pak další uskupení kolem jednotlivých organizací, politických stran,ale třeba i klubů, má za následek absenci přehledu o fungování celého společenského mechanizmu.Často tady mluvíte s lidmi, kteří mají mylnou představu, že ta jejich enkláva má zásadní reprezentativní roli. O ty ostatní se buď nezajímají, nebo o nich nic netuší. Společenské vazby, vnímání práv i povinností se od enklávy k enklávě různí a jejich zástupci vám můžou nastínit diametrálně odlišné vidiny zdejší reality. Lidé často nemají systémovou představu jak která funkce funguje a když ji přímo nepotřebují , tak ji neznají. Je to pozůstatek feudální společnosti, kde se život odehrával na panstvích, obehnaných zdí. Vše je neprůhledné, často přísně hierarchizované a ten, co je navrchu, má právo vědět nejvíc, objem informace se směrem dolů radikálně zmenšuje. Informace je také moc , přímo úměrná i jejímu objemu – to tady platí doslovně. Méně informací méně moci.
Když položíte zodpovědnému úředníkovi otázku, kdo je islámsky radikál, možná dostatnete protiotázku: Koho máte přesně na mysli? Automaticky negatívní hodnocení Talibánu tady není vůbec samozřejmostí. Intenzivní pocit nespravedlnosti sociální i politické přímo křísí všechny síly, schopné dát alespoň kapku naděje na jakoukoliv změnu. Běžní lidé si nepřejí „talibanizaci“, vizi života podobného wahabistické Saudské Arábii, ale jsou za „islamizaci“. Pod islamizací dnes v Pákistánu hodně lidí chápe a vidí demokracii, rovnost, sociální spravedlnost a přístup k základním životním zdrojům, jako je voda a jídlo. Slibují si odstranění sociální nerovnosti, odstranění koncentrace bohatství a konzumu. Nejsou za radikální prosazování islámu, proto nevolí fundamentalistické politické strany. Chtějí islamizací společnosti zastavit ostentativní mrhání penězma a přejí si, aby se bohatí lidi dali „na cestu Pána“ a věnovali své prostředky na veřejné účely. Jak asi vidí tento seznam feudální elity, podnikatelé a nakonec i Evropská unie? Jaký je jejich realistický základ?
Hodně z těchto požadavků dne začínají chápat i představitelé Tálibánu a podle možností se věnují i civiliním problémům. Snaží se domlouvat s místními stařešiny (maliky), jejichž slovo je pro obyvatelé vesnic posvátné. Objevují se správy o jejich koordinaci, což zase jinde vůbec nic neznamená, klidně do sebe střílejí. Tou nejdůležitější a nejsložitější úlohou státní správy je najít s reprezentanty kmenových společenství společnou řeč. Často to však znamená respektovat status quo a tedy i požadavky né zrovna skromných kmenových vůdců. V Balúčistánu vedly jednání o vzájemně výhodných smlouvách na těžbu plynu ke krachu a následné agresi. Vůdcové se totiž často chovají jako skuteční feudálové a vyhlašují svoje majetnická práva na velkou část území, z nichž automaticky plynou finanční závazky vlády. Ta ovšem trvá na státní suverenitě území a na svých právech. V této situaci je obvykle jedinou sílou schopnou autoritativně zasáhnout, armáda. Panovník bez vojska není skutečným panovníkem.
Tendence sjednat domluvu Tálibánu s místníma džirgama a udělat z nich armádu, chránící vlastné území před členy cizineckých žoldáckých vojenských band, je promyšlenou snahou orientovat jejich pozornost spíš na domácí problémy a tak napomoci tomu, aby se vazby s Al Kajdou nějakým způsobem ohraničily. Z jistého pohledu je to snaha vytvořit pro Talibán vlastní enklávu, kde bude schopna generovat vlastní struktury, hierarchie i systémy. Někteří odborníci ji srovnávají s úlohou „laškar“ tradiční kmenovou policii paštunských teritorií, schopnou rychlé mobilizace. Její členové jsou dobrovolníci, nedostávají plat, ale jsou odměňování příležitostně z vojenské kořisti. Do doby, než nebude zapotřebí jinde a jinak. Organizace penzionovaných státních i vojenských zaměstnanců rozhodně nejsou skupinkama šedivých stařečkú s hůlkama. Majú důstojné a důležité postavení ve svých domovských organizacích a nakonec ne zřídka i politické ambice . A nakonec vzájemná interakce všech hráčů na poli moci je tady otázkou pojmenování.
Budoucnost za náma.
Jakým směrem se tedy může představa o pozitivním uspořádání ubírat? Výběr je široký, od sekulárního státu (PPP) přes umírněný, osvícený a moderný islámský celek (Mušarraf) a státu, kde je konečně pořádek , všichni jsou jednotní a vyznávají stejnou víru. Tato představa je zajímavá tím, že vyhovuje jak vojenskému, tak radikálnému náboženskému myšlení, které jen těžko snáší jinakost a bez problému je hned označuje za herezi, nebo formu boje. Které z těchto sil se bude Tálibán bude hodit do mocenských plánů? Vlastně každé. Vše se bude odvíjet od vývoje situace v Afghánistánu. Je to skrátka armáda s budoucností.