Volá moje milá kamarádka s ještě milejší otázkou.
“Co říkáš nato, že bychom si po večeři zajeli k Bari Imamovi?”
“ My dvě?! Není to nebezpečné?!”
“No je, ale jede tam jeden můj známý, který to tam dobře zná…”
Po mantách a plovu ve zdejší středoazijské restavraci Chiva sedáme do auta a v dlouhé koloně troubících a zaprášených aut míříme do svaté destinace. Na obzoru nás vítá spousta světel. Kdepak energetická krize! Cítím se jako kukla, omotaná šátkem, aby nebylo vidět světlé vlasy a červenou kabelku, ze které jsou moji průvodci nervózní.
Ke svatyni proudí nepředstavitelné davy lidí, mladých, rozparáděných mužů. Na každých řekněme 1000 mužských návštěvníků je tady možná jedna žena. Já napětí necítím, fotím a fotím. Můj šťastný výraz je nejlepším obranným prostředkem.
Všude jsou policajti a bezpečnostné rámy. Jestli skutečně fungují nevím, spíš se mi zdá, že tady stojí jako odstrašující signál pro všechny potenciální sebevrahy.
Několik dní před výletem, vidím po městě skupinky poutníků (dallis). Jsou v bílých šalvárech, všichni mají na čele zelenou stuhu a nesou barevné prapory. Přicházejí pěšky z různych koutů Pákistánu. Ženy nesou na hlavách pestré koše s jídlem.
Posel na zemi
Bari Imam , neboli Syed Abdul Latif Kazmi ( 1617-1705) byl oddaným kazatelem a šiřitelem islámu. Podle jedné legendy strávil dvanáct let ve stoje, v meditaci pod proudem vody u vesnice Nílum Bhotu . Je svatým jak pro šííty, tak pro sunnity, což znásobuje bezpečnostní opatření. I když v posledních letech útoky mezi oběma sektama nejsou tak časté.
Před svatyní s hrobem imáma stojí dlouhá řada věřících. My zamíříme k ženskému vchodu. Není zapotřebí čekat. Odložíme boty a scházíme dolů mramorovým schodištěm. Před bílou stěnou a dveřma z plastiku, sedí ženy. Modlí se. Za stěnou je slyšet hlasité modlitby, výkřiky a spěv. My neuvidíme nic. Mříže, které umožňovali ženám pohled na hrobku jsou zablokované dveřma. Po saudsko-arabském příkladu. Kdosi nám vysvětluje, že se některé ženy chovali nevhodně, snažili se odstranit mříže a dostat se k hrobu. Zní to jako vtip.
Svátek, kam podle odhadů každý rok přijíždí téměř million lidí trvá 7 dní, od soboty do soboty. Je příležitostí nejenom k návštěvě hrobu, ale i zábavě, všude je slyšet hudbu a spěv. Výjimkou nejsou ani drogy. A samozřejmě se v malých kioscích prodává téměř všechno. Včetně zubních protéz.
“Ty nefoť,” upozorňuje mě můj doprovod, když namířím kameru na slastně se usmívající, ležící skupinku . Kouří hašiš.
“ Chodí tam sázet a hrát hazardní hry. Už zapoměli na spiritiální význam svátku”, říká mi náš zamračený Paštun.
“ Na sufijských svátcích bylo vždy veselo, radost, hudba a spěv patřili k náboženství. Dnes nám budou vnucovat Paštuni svůj mračný fundamentalismus….”, slyším později rozzlobený komentář.
V podstatě je to rozdíl mezi subkontinentálním islámem (rozvíjejícím se pod vlivem súfismu a v sousedství hinduismu) a jeho severní, horskou verzí. Bojovnou a nekompromisní.
Já se domů vracím pod vlivem té první. S natěšenou radostí, beze strachu a v naději na její konečné vítězství.
