V Pákistánu mi kdosi vyprávěl následující příběh. Jedna z mohutných evropských firem se ve spolupráci s jistou úctyhodnou nadací rozhodla vystavět na severu továrnu na zpracování mléka. Chtěli tam zaměstnat zejména ženy, aby jim pomohli v jejich těžkém životě. Tam se realizovala humanitární nadace. Tak je vyškolili v jazyku i pracovních dovednostech a vše začalo fungovat. Za nějaký čas ale ženy postupně přestaly do práce chodit, protože jim to zakazovali jejich manželé a také matky. Pracovníci nadace zjistili, že matky jsou proti z toho důvodu, že mladé, vzdělané ženy s platem si těžko budou hledat v okolí ženicha a manželé ztratí tvář hned při první výplatě své polovičky. Žena přece nemůže vydělávat víc než její manžel.
Příběh byl jistě zjednodušený, ale jde o model celé situace. Nechápala jsem, jak bylo možné, že nadace s touto alternativou nepočítala a následující krach byl pro pomocný sbor zklamáním. Jakým způsobem se tedy mají tyto organizace vyrovnat s rizikem, že třeba stavba školy za nějaký čas lehne popelem, protože evropský donor jednoduše bude trvat na tom, aby ji navštěvovaly i holčičky? Variací na toto dilema jsou stovky.
Řešení otázky, jak pomáhat a účinně zasahovat ve společnostech, které stojí na feudálních základech silně otřásajících slabým státem a navíc se veškeré modernizační pohyby setkávají s autoritou náboženství, je zásadní. Jaká je cesta od feudalismu k demokracii? V Pákistánu jsem jednou potkala západního odborníka na vzdělávání, který po několika měsících řekl, že nezná odpověď na otázku: kde začít. U mocenských elit s jejich feudálním pozadím, nebo u náboženských autorit, pro které jsou veškeré demokratizační kroky spojené s hrozbou sekularizmu?
Překvapen bude ovšem i ten, kdo se takhle začne ptát v jiných kruzích. V prosazování demokracie nemůžeme přistoupit na kompromis.Je to naší povinností a zpochybňovat její principy nebo přemýšlet nad její alternativami není na pořadu dne. Jistě, důsledky čistě pragmatického jednání ve válce se Sovětským svazem, kdy došlo k militarizaci madrás, dnes nikdo nemůže ignorovat.
Pro některé asijské země vedla cesta k demokracii přes vojenské režimy. Jednou, ještě za vlády generála Mušaraffa, jsem se ptala jihokorejského diplomata, jak vidí v Pákistánu tuto možnost. Odpověděl jednoduše: nijak. Neměli válku, která smete všechny staré struktury a dovolí vojákům nastavit alespoň potřebné ekonomické mechanismy, nutné pro zvýšení životné úrovně. Vše za vysoce nedemokratické „atmosféry“.
Na optimisty člověk v Pákistánu narazil před několika lety zřídka, ale stalo se. Výsledky Mušaraffovy „osvícené umírněnosti“ byly nepatrné, ale potichu se o nich mluvilo. Zřejmě však příliš potichu, protože i „osvícení“ představitelé prodemokratické elity oslavovali jeho pád a ubezpečovali všechny kolem, že teď je už cesta k demokracii otevřená. Jaké představy to vlastně naplňovaly hlavy všech těch vzdělaných lidí mi zůstalo záhadou.
V médiích byl Mušarraf jen uzurpátor moci vojenským pučem, který hraje nebezpečný poker ve snaze obehrát své partnery na obou stranách konfliktu a Benazir Bhutto běžně procházela jako pronásledovaná demokratická ikona. Co dobrého pak přinesla zemi demokraticky zvolená civilní vláda už také víme.
Nic dnes nenahání nejvyšším mocenským kruhům hrůzu víc, než představa země s nukleárním arzenálem pod kontrolou militantů, spojená s Afgánistánem do jednoho vroucího kotle, obklopeného všeobecným chaosem.
Řešení této situace snad může začít ochotou pojmenovat věci pravým jménem i odvahou zbavit se představ, že implantování dnešního stavu západní demokracie do těla , kde chybí vše pro její udržení při životě, má šanci na úspěch. Naše „vzpomínky na minulost“ můžou být tím vhodným věnováním do začátku nového příběhu o tom, jak se rodí vláda lidu.