První díl plánované dilogie, začíná dětstvím Temudžina: smrtí otce a životem v očekáváni smrti. Na cestě devítiletého syna silného chána za nevěstou se otec zastaví u přítele. Volba budoucího panovníka padá na děvčátko jménem Borte. Když jdou zpátky domů, otce otráví mlékem, nabízeným jako znak přítelství, zradní Merkitové. Kmen, ze kterého kdysi unesl svou nevěstu Temudžinův otec. Zmocní se chlapce a slibují mu smrt, jenom co trochu doroste.
Tato hrozba a odpor, který je zapotřebí vyvinout , se ukáže pro duchovní sílu budoucího „pána světa“ rozhodující. Bodrov se svým scenáristou Arifem Alievevem (za scenář k filmu Kavkazský zajatec z roku 1996 dostal evropskou cenu Felix) se soustředili na budování toho, co stálo za dobyvatelským úspěchem světového hrdinu. První cesta z otroctví vede do hor, k oltáři bohyně Tengri, kde se zbaví dřevěné klády, ke které je připoután . Pozorují ho oči bílého vlka, převtělení přírodních božských sil. Na nich spočívá šamanistická víra kočovniků. Vše, co přijde potom – dlouhé zajetí u Tunguzů, jeho vysvobození ženou Borte, která vnuknutím najde v poušti budhistického mnicha s kostí bílé vrány od Temudžina, vše přispěje k trpělivosti a schopnosti odolávat zdání jakékoliv prohry. Trvá to léta. Čingischán je obdařen vlastnostmi číhající šelmy a umem svých přírodních bohů.
Při natáčení filmu se šel režisér a jeho výtvarník, Burjat Daši Namdakov poradit a prosit o souhlas s natáčením nejsilnějšího mongolského šamana. Podle některých teorií byl i sám Čingischán mocným šamanem.
Další část filmového vyprávění tvoří spor s Džamuchou, jeho přítelem, kterého nazývá bratrem. Ten mu spočátku pomáhá, až oba pochopí, že pánem ve stepi může být jen jeden z nich. Čingischán dá však po vítězné bitvě popravit jeho dva sluhy. Chtěli se vykoupit tím, že dovlekli raněného Džamuchu k nohám víťěze. První geopolitická poučka nového vládce je na světě: kto ovláda step, ovládá svět.
Kočovníci: antitéza Západu…
Vztah Západu k Čingischánovi jako vůdci divokých a krutých dobyvatelů je na Východě jiný. Pro Rusko, jak říká režisér, konzultující toto téma s mnoha historiky, byl Čingischán spásou z několika důvodů. Na zemi, rozdrobené do mnoha knížetství, ovládanými znepřátelenou šlechtou, se ve 13. století valili vojska z několika stran – křesťanští křižáci, Němci, Švédové a Litevci, z jihu sledžučtí Turci a na východě byli Mongolové. Alexandr Něvský využil ve válkách jejich pomoci. Legenda o tisíciletém mongolské otroctví Ruska vznikla až později a nezakládá se na pravdě.
Pro Mongoly je Čingischán jednoznačně pozitivní hrdina a dnes se dokonce uvažuje o přestěhování hlavního města Ulanbátaru tam, odkuď kdysi ovládal svět Čingischán, do města Karakorum ve východním Mongolsku. Zda veliký vojevůdce byl skutečně Mongolem, se vedou dodnes vědecké spory. Jedna z teorií hlásá, že měl spíš tatarský (tedy turkský) původ, odovozen od národa mongailů.
Bodrova při psaní scénaře inspiroval pohled etnografa, obdivovatele kočovnické kultury, Leva Nikolajeviče Gumiľova, manžela slavné ruské básniřky Anny Achmatovové. Byl známý jako zanícený turkolog a odborník na kočovnickou kulturu. Se svým kolegou, Nikolajem Savickým ( Žil a přednášel od 20. let v Praze, v roce 1945 ho zatkla NKVD a odsoudila na 10 let do Gulagu. Jejich korespodence začíná od roku 1956, kdy byl Savický propuštěn a rehabilitován) diskutuje a dopisuje si na téma evrasijství a kočovníků. „Staří kočovníci“, píše Savický, „ jsou pro nás velikým příkladem toho, jak je zapotřebí bojovat a vítězit, bránit se, ochraňovat svoji existenci, svůj životní styl, svoji samostatnost. Je zapotřebí v základech ulomit Západu roh jeho povýšenectví – to je úloha naší doby. Ruská věda o kočovnících může a musí této úloze sloužit.“ Savický, jako představitel teorie evrazijství ( intelektuální hnutí 20. let minulého století, snažící se o pojemenování symbiozy ruského, turksko-moslimského i čínského světa, oživlé v 90. letech 20. století zejména ve Střední Asii a nových postsovětských republikách) se netají tím, že jeho zájem ke kočovníkům je veden hledáním nejenom vědeckých faktů, ale taky ruské identity. Nazývá nomády a jejich kulturu jako západní antitézi a synonymum nového Ruska. Názory Gumiľova a Savického se v mnohém odlišovali. Jejich diskuze je ovšem ve vztahu k nejmocnějšímu Mongolovi zajímavá i dnes.
„ Chci všem připomenout, že my Rusové máme tatarské kořeny. Jména jako Čadajev, Timirjazev, nebo Salytkov Ščedrin jsou tatarská“, říká v jednom z rozhovorů režisér.
Narativní kompromis
Filmové vyprávění má svoje zásady, musí respektovat jednotlivá schémata, aby přitáhl široké spektrum diváků. Je tomu tak například ve věci milostné dvojice, nebo spektakulárních vojenských bitev. Bez smyslu pro kompromis je lepší točit spíš dokument. Je na režisérovi i producentovi, do jaké míry se odváží vyvázat z těchto schémat .
Mezinárodní projekt Mongola za 15 miliónů euro, si to mohl dovolit také jenom v omezené míře. Paradoxem je, že právě to, v čem se snažili typickým blockbusterům vyhnout, kritika nejvíc kritizuje. Pro ázijské filmy, samozřejmě ty ne-hollywoodizované, je typický spíš přístup méně dramatický. Tradiční vyprávění, třeba čínské, neznalo a neuplatňovalo dramatický oblouk a vyvrcholení příběhu. Bodrov se nesnaží být popisný, hodně využívá zkratky a akcenty spíše na spirituální logiku děje. Pro mnohé evropské kritiky to byla jednoduše nudné.
Snaha o přizpůsobení se spíše asijskému divákovi je vzhledem na ekonomickou dynamiku této části světa možná mnohem chytřejší, než by se nám mohlo zdát.
Na závěr ještě pár nesrovnalostí v překladu. V ruské verzi je místo zajetí Čingizchána uvedeno jako Tunguzské chanstvo. U nás se objevila verze Tangutské království. Známe sice Tunguzský meteorit, ale máme Tangutské království. Možná mě nějaký sinolog poučí?