Ťežká slovní munice nenechala v klidu ani prezidenta, generála Mušarafa, který okamžitě vydal pokyn, aby byl herci napříště odepřed vstup do země. Premiéra indického filmu po téměř 40 letech měla ukázat vstřícnou tvář Pákistánu vůči Indii při vzájemných komplikovaných jednáních ohledně Kašmíru. Faktem však zůstává, že od roku 1965 jsou indické filmy v pákistánských kinech tabu. Jakékoliv veřejné promítáni je zakázáno, i když se police v prodejnách s DVD,VCD atd. prohýbají pod tíhou nejnovější bollywoodske produkce. Vysílají je rovněž i indické kanály přejímané pakistánskou kabelovou televizí.
Filmová produkce pákistánského Lollywoodu ( sídlí v Láhauru, kulturním centru Pákistánu, odtuď i název) se svýma 42 filmama se ani zdaleka nemůže rovnat bollywoodske megaprodukci, dosahující zhruba 700 filmů ročně. To je oficiální důvod zákazu. Za snahou o zachování domácí produkce však stojí rovněž náboženské důvody, příliš odhalená ženská těla a stále odvážnější erotizace příběhů, nemůže neprovokovat i bdělé mulláhy.Z druhé strany se proti této situaci ostře vyslovují majitele asi 400 kin (na 150 miliónu obyvatel), kteří žádají indické filmy. Akbarur Rehman z Film Exhibitors Assotiation trvá ve jménu svých členů na zrušení zákazu promítání indických filmů, jinak je údajně jejich kolaps neodvratitelný. Zdá se že výsledkem tlaku provozovatelů kin je nedávná dohoda o exportu 1400 filmů ročně. Jedním z kuriózních argumentů je, že v každém kině pracuje kolem padesáti lidí a ti by přišli o prácu, kdyby se zhroutila. Popularita indických herců v Pákistánu však svědčí o faktu, že zákaz nemá valnou účinnost. I nové filmy znají téměř všichni. Indická filmová hvězda Šaru Chan je známý natolik, že v pákistánských ulicích se můžete setkat i s cvičenými opičkami, předvádějícima výběr z jeho kinohitů.