Kromě velice sporných kvalit samotného filmu, který se snaží vecpat do hollywoodskych krabiček trochu pákistánsko-afghánské atmosféry (neúspěšně) a zároveň s rozmachem vykreslit “le joi de vivre” politika s velice úspornou pracovní agendou ( úspěšně), je tady suma reálných událostí . Film jim dává jakousi verzi, formu, nějakým způsobem je vizualizuje, hierarchizuje a hodnotí. Způsob, jakým to dělá stojí za pozornost.
Fakt, že v sovětské vojska vtrhli do Afghanistanu, nevzbudí v Bílém domě napodiv téměř žádný zájem, dokonce asistují pákistánské vládě ubohými 5 miliony dolary. Až do chvíle, než se na popud své bývalé milenky, bohaté, texaské a mondénní divy Joan Herring, objeví lev amerických salónů Charlie Wilson, žádá si u prezidenta Zia ul Haqa, vyhlášeného svou náboženskou bigotností whisky a protože vidí podmínky, ve kterých žijí afghánští utečenci a poslouchá jejich vyprávění, chce pomoci. Pomůže tak, že spolu se zarytou antikomunistou Joan Herring, jednoduše vyprosí u vlády a zodpovědných “decision makerů” téměř miliardu na super zbraně, dodané přes izraelsko-egyptsko-saudsko-arabskou alianci. Mudžahedíni porazí na hlavu Sovětský svaz a Charlieho Wilsona oslavuje sál, po americku tleskající, vstávající a slzící. Jak prosté a nenáročné. Všechno, co nasledovalo film odbaví větou “… a pak jsme “skazili” konec hry”.
Pohádková topografie.
Kostra příběhu , připomíná pohádku o hloupém Honzovi, který nakonec přemůže svoji hloupost, lenost a zvítězí. Základní alfou a omegou hollywoodskeho stylu vyprávění je příběh, který musí zaujmout co nejširší pole diváků a to znamená tak silnou dávku ověřeného materiálu, že jistá je jenom pohádka a její půdorys. Kam ovšem s historickými fakty, které válkou v Afghánistánu ani nezačínají, ani nekončí? Tady nastupují pravidla budování příběhu a derivace faktů jeho mocnými zákony. Tato architektura ve své základní podobě vytváří pohádky a mýty , strukturací relevantních témat a podrobným přepracováním aktérů, za pomoci kterých je příběh rozehrán.
Hrdinovi se otevírá úplně náhodou nový svět, do kterého vstupuje nepoučený a zranitelný na popud posla, nositele výzvy a impulzu k dalšímu konání. Mobilizuje v hrdinovi vše, co je zapotřebí k vykonání velkého činu. Tím je ve filmu jednoznačně milionářský vamp, ovlažněný Juliou Roberts. Dále nastupuje nastupuje pomocník , který mává často mefistofelovské rysy. Roli Gusta Avrakotosa docela důvěryhodně sehrál Philip Seymour Hoffman.
Joseph Campbell ve své knize Tisíc tváří hrdiny s podtitulem Archetyp hrdiny v proměnách věků mluví o „morfologii dobrodružství“ a nastiňuje dráhu, která opisuje kruhový vzorec, představovaný přechodovými rituály: odloučení – iniciace – návrat. Ty lze označit jako základní jednotku monomýtu. „Hrdina se vydává z každodenního světa do říše nadpřirozených divů, setkává se tam s úžasnými silami a dosahuje přesvědčivých vítězství. Ze svých tajuplných a dobrodružných cest se vrací se schopností prokazovat dobrodění svým bližním.“
Nový život a nová, životodárná energie, které se návratem otevírá nový prostor staví hrdinu do středobodu zájmu všeho dění a jeho dobrodružství, cesta, jenž byla vykonána nabyla pozitivního smyslu.
Dobrodružství , jak dokládá Campbell, může začít docela banálně, hloupou chybou, náhodou. Otevře se tak netušený svět a Jedinec se ocitá ve vztahu k silám, jež ani nechápe. Freud však ukázal, že hloupé chyby se nedělají náhodou a jsou výsledkem potlačených konfliktů.
Mytologická funkce poskytuje logický model k vyřešení protikladů lidského života. a toto sprostředkování se často označuje jako mediace. Hraný film zejména v masové hollywoodske verzi, postavené na mytologicko-pohádkových mechanismech, funguje často jako generator modelů protikladů, nebo antitezí. Odtuď už dosti obehrané úvahy o tom, kdo bude v Hollywoodu “good guy” a kdo “bad guy” – moslimové, Rusové, nebo Kubánci a proč?
Existuje domněnka, že novodobé příběhy mimovolně přebrali úlohu , kterou u předešlých generací plnili mytologie a náboženské dědictví . Filmy velice často nastolují situace plné hypotetického psychologického nebezpečí , které se kdysi zažehnávali pomocí symbolů a duchovních cvičení.
Přítomnost tohto mechanismu myslím není zapotřebí víc dokazovat. Způsob psaní příbehu tohoto typu je ostatně známý a nikdo se nad ním nemusí pozastavovat. Širším problémem je používání těchto dovedností nejenom v hraném filmu, ale třeba v žurnalistice vůbec. Neuvědomujeme si, že informace, které nás o běhu světa informují, jsou stavěné když ne stejnými, tak určitě velice podobnými způsoby, protože zaručují čtivost a tedy tolik důležité ratingy.
Několik příkladů: jakýkoliv novinář s americkou školou žurnalistiky ví, že článek musí být dobrá “story”. Ne příliš složitá, protože složité články nikdo nebude číst, je zapotřebí je napsat tak, aby to skutečně mohl číst každý, jak to káže svaté demokratické zaklínadlo. Dobrá story musí mít zajímavého, originálního hrdinu, prostředí a musí zajímavě mluvit, aby byli citace krátké a působivé. Měla by obsahovat i moment změny, kontrastu. Zároveň by se měla tato story nějakým způsobem vpisovat do tématu, které je momentálně módní, o které se hodně mluví. A tak dále.
Stejná pravidla se postupně dostávají i do televizní publicistiky zejména komerčních programů, odkázaných na divácke ratingy. Ovlyvňují nejenom formu jednotlivých příspěvků , ale i jejich řazení . Místo happy endu nastupují třeba zvířátka. Ale to je osobitá kapitola problému.
Story a politika.Příběhové schéma, myšlení v rámci hrdinského zápasu proti strašnému komunismu ukončené šťastným happy endem, za kterým už nenasleduje nic, nebo nic, o co by stálo se zajímat, není jenom tragedií vnímání ve vztahu k „vyhrané“ válce proti Sovětskému svazu v Afghánistánu. Byli jsme jako Střední Evropa vnímání ve stejném vzorci. Vítězství nad komunismem byl konec pohádky a my jsme se dále stali nezajímavými. Stejně jako naše filmy. Stejně jako Wilsonův „… konec hry.“Rezignace na vývoj v Afghánistánu přivedla USA na práh další války, tentokrát s terorizmem, kdy se ručičky na historických hodinách otočili a země se octla o několik století zpátky, ve feudalismu a všemu co k němu v rámci boje o moc patřilo. Zůstali jenom militarizované madrásy (náboženské školy, většinou vedle mešity) a hodně, hodně zbraní. Protisovětská aliance pomáhala řešit problém s afgánskými uprchlíky tak, že mobilizovala studenty madrás na severu Pákistánu, vyškolila je, vyzbrojila a posílala bojovat s Rusy. Z učebnic vytištěných v University of Nebraska se údajně školí Tálibové ještě dnes. V Pákistánu dochází v důsledku války, k narušení tradičních hierarchických vazeb mezi vedením kmenových vůdců a zástupci madrás, posilněných nejenom o zbraně, ale i zásluhy za vyhranou válku. A tak dnes Maulana Fazlulah ( čti na mém blogu Maulana Radio) v pakistánském Swatu, vyhání místního nazima ( něco jako starosta ) a odmítá se podřídit komukoliv. I tady je možné hledat důvody nárůstu náboženského extremismu a terorismu vůbec.Téměř paralelně s tím, co vidíme na plátně se rozbíhá další množství destruktivních „projektů“, které se v žádném případě nehodí do obrazu reality, přeprané hollywoodskymi prášky. Miliony diváků je ovšem takhle vnímají a nekladou si zbytečné otázky. Co vidí ve filmu, vidí i ve skutečnosti.Zia a spol.Čistý idealismus v pohledu na komunistické nebezpečí a čistý pragmatizmus v pohledu na islámské nebezpečí, oboje stelesňuje Joan Herring (Julia Roberts) a s kompatibilitou obou si nedělá evidentně žádné „ gore ot uma“. Otázku, co je nebezpečnější – komunismus se svým primitivnám idealizmem ve vítězství pracujícího lidu a vězenskou ekonomikou, za tragických obětí realizující modernistický program: industrializace, elektrifikace a vzdělání mas, nebo fanatický a extremistický islám, konzervující středověk se vším, co s ním souvisí, počínaje bratovražedným bojem o moc přes inkvizičné excesy, až po podceňování vzdělání pro široké masy a vytrvale vyžadující model vztahu pána a sluhy. Američané měli na výběr a volili v náš prospěch. Při troše zájmu by se určitě dozvěděli, co bude dál. Porážka komunismu vrátila problém radikalizovaného islámu, použitého v boji proti komunistům, jako bumerang. To se ovšem z filmu nedovíme.Ještě se chci přistavit při postavě Zia ul Haqa ( Om Puri, ještě třeba film Východ je východ). V roce 1979, kdy vypukla válka v Afghánistánu, dal popravit po inscenovaném procesu premiéra Zulfikara Ali Bhutta. To JH ve filmu popírá a tvrdí Charliemu, že ho odsoudili po spravodlivém procesu. Jedenáct let vlády tohto náboženského extrémisty přineslo Pákistánu totální změnu atmosféry a neúnosnou radikalizaci islámu. Nepotkala jsem tady člověka, který by o tomto státnikovi řekl něco pozitivního. Cizinci, kteří znali zemi před Zia a navštívili ji po jeho smrti ( zahynul po válce, tragicky pádem vrtulníku , ve kterém byl i americký velvyslanec) nechtěli uvěřit tomu, co se stalo. Kromě jiného převedl do civiliního zákonníku šariatické zákony. Pod názvem Hadoodovy zákony umožňovali soudit i nemoslimské ženy z nevěry ( stačilo obyčejné udání souseda). Trest byl jednotný – smrt kamenováním. Tragické je, že po vlně extremismu, už neexistuje cesta zpátky, žádná normalizace.Já osobně taky nevěřím scénám nadšeného vítání amerického politika mezi Afgáncema. K čemu byla ta velká konspirace se zbraněma? Aby se Rusové nedozvěděli od koho jsou, nebo to neměli vědět Afgánci? Podle toho, jak se dnes v Afgánistáně pohlíží na Američany, nehádala bych dlouho. Fakt, že jim asistovali ve válce proti ZSSR a pak proti Tálibánu, jako by nikdy neexistoval.Vlastenecký patos a snaha o obnovu amerických mýtů ve filmu Válka Charlieho Wilsona, smývá realita, která žádné happy endy nezná.A nikdy neznala.