V Pákistánu je zvykem na různé společenské podniky zvát tvz. hlavního hosta (chief guest). Jeho příchodem se spouští oficiální program, když tam není, nic se nehne. Čím později přijede, tím důrazněji se rýsuje jeho důležitost. Můžete někdy čekat i celý večer.
Domlouvat se tady o čemkoliv v rámci nějakého časového určení je rizikem i proto, že náramkové nebo nástěnné hodiny a hodinky, nejsou častým doplňkem jak individuálního vybavení, tak domácností.
Důvod a původ tohoto „časového voluntarizmu“ mě hned začal zajímat. Přinášel sebou neustále dilemma, zda se tentokrát patří přijít načas, nebo raděj co nejpozději.
Tradičně se čas v rurálních společnostech řídil praktickou potřebou práce na poli a pak náboženskými povinnostmi. O časových posunech rozhodovalo slunce na obloze spíš než hodinová ručička. Později se čas kontroloval z kostelní věže s hodinami a zvonem. Přesnou hodinu ani nepotřebovali znát. K čemu vlastně? Na Slovensku se na vesnicích starší lidi dodnes řídí spíš pravidelností autobusového spojení. Na večerní pobožnost v kostele, je zve zvon a přesná hodina je důležitá snad jenom kvůli sledování předpovědí počasí v televizi.
Sociální rozměry času.
Měření času a odlišní denní harmonogram souviseli i se společenským postavením. V majetnějších rodinách se dopoledne obvykle spalo, protože den trval do skorých ranních hodin. Má to samozřejmě svoje klimatické důvody, v noci je předse jenom chladněji než přes den a proto se podstatná část denních aktivit stahuje k večeru. Obchody jsou otevřené do jedenácti a na nákupy se vyráží v devět. Zažít týden, kdy teploměr ukazuje kolem 40 o stupňů, stačí člověku aby pochopil hodně ze specifik místního denního režimu. Společenské sedánky začínají dlouho po západu slunce, až se vše patřičně ochladí (pro nás v 10 hodin večer). Spolu s jídlem, servírovaným o půlnoci, důsledně ruinovali můj spací i jídelní režim. Třeba svatby se odehrávají téměř výlučně v noci.
Jiným časovým plánem se řídí povinnosti těch, co musí pracovat na poli, chudých zemědělců, nebo sluhů v bohatých domech. Pro ně nikdy neexistovala stanovená pracovní doba a k namázu (modlitbě) je vyzýval azánem (zpěv, vyzývající k motlitbě) z mešity muezín. Měřit čas skrátka nebylo zapotřebí v minulosti a není to „v módě“ ani dnes. Archaická struktura pákistánské post feudální společnosti jednoduše příjíma měření času jako západní vynález. Výjimky platí pro příslušníky pákistánské elity, která většinou žije v jiných časových souřadnicích.
Cizinci ze západu se občas dostávají do problémů, když se snaží uplatňovat vlastní standarty přesného stanovení hranice mezi pracovní dobou a volným časem. Vše je bez problémů a s radostí respektováno až nato, že neznají hranice možného a tak každý ze začátku zkouší, kam až je možné zajít. Nedají si zároveń vzít své tradiční výhody dárků a přilepšení, související s jejich postavením. Pak se může stát, že v momentě, kde nějaký šikulka vycítí, že jste povahy citlivé a něžné, budete denně řešit dlouhé seznamy požadavek počínaje jídlem, konče zdravotní starostlivosti pro všechny členy rodiny. Úlohu štědrého a dobrého sáhiba vlastně do jisté míry převzali v moderním světě odbory.
Západní „bezčasí“
Chronický nedostatek času, způsobený množstvem povinností, tlakem na neustále zvyšování pracovní efektivity, ale zároveň i množstvím možností seberealizace , je výrazným poznávacím znakem západní civilizace. Práce, čas a peníze se dostali do vzájemného vztahu, ve kterém hraje čas velice významnou roli, vystiženou heslem „čas jsou peníze“.
Čas začal fungovat jako měřítko pracovního výkonu. Sledovat někdy v Pákistánu, jak se třeba kopou kanály, je zajímavé především tím, že jednoho kopáče obklopuje pět dalších „pozorovatelů“. Po nějaké době ho jeden z pozorovatelů vystřídá, ostatní leží ve stínu. Kopou týden a pak trvá další dva, než někdo začne uvažovat k čemu to vlastně bylo. Když si k tomu přidáme horké klima, kdy jakékoliv tělesné úsilí vyžaduje skutečně dostatek vůle, důsledek se rovná efektu spomaleného filmu. Čas zkrátka není důležitý. Mizivá hodnota lidské práce má v pracovním procesu za důsledek i ztrátu času jako hodnoty.
S modernizačním procesem vzniká fenomén volného času, ve kterém se zrcadlí vše, co moderní člověk musel na své cestě za pohodlím a bezpečím potlačit. Čím je ho méně, tím víc člověk cítí potřebu sahat po upravené dávce svých pohaslých instinktů . Tento požadavek ve velké míře ovlivnil masmediální produkci.
Lidé bez vymezení pracovního a volného času nemají kam spěchat. Když přestanou pracovat jdou se modlit, nebo spát.
Čas, jako umělý produkt je taky, jako ve své rurální podobě, i společenským měřítkem. Dosuď platilo, čím je ho méně, tím stoupá společenská hodnota jedince a opačně. Jak ovšem vztah mezi prací a časem změní neustálý příval technologického vývoje, těžko předvídat. Nedůležití lidé zatím nemusí nikam spěchat.
Rychlá dynamika pohybu člověka v čase vytváří v umělém urbánním světě iluzi pulzujícího života. Když se zastaví, muselo se Něco stát.
Zápasíme s časem, snažíme se ho využít a zároveň ignorovat. Učíme se odstraňovat jeho destrukční účinky kursy relaxace, meditace, liposukcí nebo liftingem. Kultu západní věčné mladosti a práceschopnosti, konkuruje východní sociální infantilita a nedospělost (víc v mém článku Smrt jako zkouška dospělosti.).
Čas v mimočase.
Ve Střední Asii mně často fascinoval průběh toho, co jsem znala z domova, se spětným posunem téměř deset let. Moje kamarádky běhaly z hodiny angličtiny na kursy pro mimovládní organizace pod vedením amerického lektora, zakládaly a organizovaly ve snaze prolomit tu někdejší nemohoucnost a pasivitu. To, co jsme zažívali po pádu komunismu se tady opakovalo, ovšem v mnohem složitějších variantách.
V Pákistánu si také pomáhám, i když ne tak blízkou, minulostí. Moje znalost slovenské vesnice a jejich zvyků od 20. let minulého století (jako pozorné posluchačky a nerealizované studentky etnografie) mnohé vysvětluje. Proč jsou rodiny velké a připomínají někdy nedobytnou pevnost, obsazenou mafiány, jak se cítí žena bez šátku, proč je náboženství tak důležité, co to je vztah ke své půdě?
Nedávno jsem se setkala s pojmem „vyabstrahovaný čas“. Jeho autorem je jistý polský antropolog a vyslovil ho v souvislosti se zkušeností vědců, kteří pobývali jistý čas mezi přírodními národy, vrátili se domů a pokoušeli se to, co nazbírali popsat. Dostávali se k relativnosti času ve smyslu paralelizace přítomností s minulostí. Člověk vyspělé západní společnosti se stal svědkem minulosti svého vlastního společenství.
Nechci aby to znělo jako evropská nafoukanost. Naopak. Na severu Pákistánu, mezi lidmi z kmene Kalašů, animistů, žijících ve vesměs primitivních podmínkách jsem si uvědomila, že čím dokonalejší civilizace, tím menší pravděpodobnost, že dokáže přežít v primitivních podmínkách. Náš vlastní konec se klidně může odehrát jako začátek všeho, čo známe.