Všichni se znovu seznamujeme a po několika minutách se cítím jako doma. Tolik sympatických a přirozených lidí najednou si ani nepamatuju. Než začne projekce, na kterou jsme přišli, povídám si s hosty.
„Jak se vám tady líbí, čo říkáte Íránu, jste tady poprvé?“
„… Jsem jako ryba ve vodě, všechno mně zajímá, všechno neznámé se mi líbí. Jsem notoricky zvědavá,“ odpovídám, ale víc se ptám.
„ Írán si se svými problémy poradí sám, Bush ať hezky zůstane venku a netlačí se tam, kam ho nikdo nezve…
„No dobrá, když tvrdíte, že se musí něco změnit, co se musí stát?“ „Změna musí přijít zevnitř, lidi musí pochopit, co mají dělat a o to se postarají umělci…“
„Jak?“
„ Přesně tak, jak jsme to dokázali za šáha.“
Spomenu si na jednu z knížek, analyzující lidové hnutí, které vyvolalo revoluci. Zvítězili písněmi, obrazy, hesly, letáky, odhodlání skoncovat s nedemokratickým režimem bylo skutečně masové a oduševnělé. Alespoň tak ho viděl autor knížky. Ani nevím, jak reagovat. To, co bych označila bez váhaní za naivitu a oportunismus, najednou nějak, ani nevím proč, nesedí. Jsem tady druhý den. Možná zítra?
Začíná film, příběh ženy, která žije před revolucí docela veselý a bezstarostný život. Nejdřív ztratí muže, podezřelého z odporu vůči šáhovi, pak jediného syna v íránsko-irácke válce. Zjistí, že její manžel měl nemanželské dítě. Chlapeček po smrti své matky nemá kam jít. Osvojí si ho,vychovává. Když dospěje, na universitě má problémy kvůli rozšiřování letáků. Matka vyhledá přítele svého muže a prosí o pomoc, mladému muži hrozí trest. Kromě pomoci se jí ovšem dostane i přiznání: jejího muže zabili kvůli němu, prozradil se autem, které si od jejího manžela vypůjčil.
Slyším posmrkávání. Pláčou. Vnitřní patos filmu, který nese známky nedokonalosti nezávislé výroby je možná tou kapkou, ze kterých se bude jednou skládat veliká vlna.
Po filmu mluvím se starší decentnou paní. Vysvětluje mi, jaký tady byl život za šáha.
„ To, co jste viděla ve filmu, ulice bez šátků a restaurace s džezem a whisky, to bylo skutečně tak…“
„Ale asi to ke štěstí nikomu nestačilo..“, usmívám se.
„ Chtít všechno a hned nejde, víte? Za to se musí platit,“ říká stará krásná paní a usrkává víno z číše. Není tady ani stopy po pocitu nebezpečí, nebo ohrožení, který lidi často žene do emocionální kreče. Elegance, důstojnost a přitom naprostá přirozenost je okouzlující. V téhle kombinaci ji málo známe i u nás doma.
Seznamuju se s herečkou, představitelkou hlavní role a ptám se, jestli se nebojí role národního symbolu. Rusové tomu hezky říkají „ mať geroiňa“ ( matka hrdinka). Usmívá se a říká, že to by musela být herečkou jedné role a ona má práce dostatek. Představa, že by si za komunistického Československa mohli herci a herečky (a nejenom oni) co chvíli odskočit za prací tu do Paříže, Londýna, nebo Ameriky a pak se i s penězmi hezky vracet domů je i dodatečně utopická, i když zajímavější by bylo zjistit důsledky této malé, velké svobody.
„Elita tady žije jiný život, než zbytek země a má i více svobody“, vysvětluje mi někdo druhý den. „ Kriticky se může vyjádřovat ten, kto má v zdejší společnosti jisté uznávané postavení.“
…Pak nastanou dny pragmatické, z výletu na Velký bazár se vracím jako malá karavana. Stánek s látkama jsem málem opustila i s prodavačem. Krása dokonalých struktur mě fascinuje i v Muzeu koberců. Jejich vzory jsou příběhy, do kterých se můžete ponořit, jak to hezky ve svém starším filmu Gabbeh vystihl Mochsen Machmalbaf. Nacházím v jejich černo-červeno-zlaté barevnosti nejenom zdroje, ze kterých se odvíjela ruská inspirace, ale rovněž všechny kultury Střední Azie, účinně potvrzené i v historických filmech. Sledujeme je od rána do večera. Trofejemi dalšího tahu na místní obchody jsou oříšky, pistácie a všechno, co mi radí můj místní vezír. Tady už skutečně nevím, kdo si od koho co půjčoval, protože mi tyhle pamlsky připomínají všechno, jak z Blízkeho, tak dalekého východu. A to nemluvím o kebabech, které tady chutnají určitě nejlíp.
Írán je asi jedinou zemí, kde máte možnost kromě filmů setkat se osobně i s mistry. Na večírku Jafara Panahiho, který nás hostí skvělou kuchyní své maminky, se s hosty vítá i Abbas Kiarostami. Na večeři s rodinou Mochsena Machmalbafa si s jeho manželkou, pani Marzyieh Meškini ( filmy Den, kdy jsem se stala ženou a Potulní psi) vyměňujeme ruská slovíčka. Natáčejí teď v Dušanbe další Machmalbafův film. Do Íránu prý nemohl přijet kvůli nevůli mocných. Nebyli spokojeni s mírou povoleného v jeho posledním filmu. Devatenáctiletá Hana skromě sedí a poslouchá, ještě netuší, že její film Budha, rozpadlý od hanby za několik dní získá jednu z cen na Berlínském festivalu. Syn Maysam, který studuje v Londýně ekonomii a manažment na mou prosbu vypráví o tom, co se ho ohledně Íránu vyptávají spolužáci.
„ Chtějí vědět, jak se tady žije…. co můžeme a nemůžeme…“
„ Dokážete jim to vysvětlit?“
„ Snažím se.“
„ Rozumí tomu?“
„ Spíš ne.“
I já vím, jak je těžké vysvětlovat realitu, která je v něčem, co známe stejná a zároveň úplně jiná, kdy naše chápání některých věcí v jiném kontextu vyvolává nejenom nedorozumění, ale úplný chaos. Iránský elixír má hodně vůní a člověk potřebuje čas, aby se naučil mu rozumět a rozeznávat jeho chutě. Klidná jistota, vyrovnanost a vnitřní důstojnost Íránců je ovšem srozumitelná všem, co sem přijíždí se zájmem a obdivem ke všemu, co za obdiv stojí.