Po shlédnutí filmu Osama afghánskeho režiséra Siddika Barmaka a své první návštěvě Kábulu jsem si uvědomila, jak je těžké najít hranici, dělící uměleckou vizi tvůrců, poznamenaných západní deskripcí všech historických událostí, očekáváním téhož publika a skutečností. Od té doby se obrazy krutovlády Tálibánu množí, s malými variacemi opakují a my stále nedokážeme pochopit ten neprůhledný amalgám historie, tradic a náboženství, ze kterého se odvíjí nekonečný a nekorigovatelný příběh Tálibánu se vším co sebou jejich přísná verze islámu nese.
Jedna z dramatických scén Lovce draků se odehrává na stadionu v Ghazi, kde se nejdřív hrál fotbal a pak se popravovalo. Na rozdíl od filmu je v knize popis vyhloubení jámy, do které postaví odsouzenou ženu a muže. Účastníci zápasu je kamenují.
Když jsem se v Kábulu ptala, proč na ty zápasy v sobotu odpoledne lidé chodili, někdo mi řekl, že stejně nebylo co dělat, protože nebyla televize ani rádio no a těch pár prostitutek… Byla to ojedinelá upřimnost a žádné zastírání. Jednoduše zábava.
Znám to i z Pákistánu. Často vám lidi říkají co předpokládají, že chcete slyšet a zjistit, co si skutečně myslí o různých, pro nás hrůzostrašných zvycích – třeba karo-kari ( krevní msta), swara ( odevzdání neplnoletých děvčátek do rodiny nepřátel na usmířenou při sporu, ve kterém by jinak museli umírat muži ze znepřátelených rodin) a hlavně jak je to vlastně s tancujícími chlapci „bacha bereesh“, kteří se půjčujou, nebo vlastní taky pro sexuální potěšení, je problém. Vysvětlení: nechtějí vás urazit.
V románu míří do Kábulu vypravěč příběhu, americký Afgánec Amir vysvobodit svého synovce Sohraba. Padl do rukou zvrhlého talibánskeho vůdce, který ho vytáhl ze sirotčince, kde žil po smrti svého otce Hassana.
Když se s popisem této zábavy setkáme ve filmu (premiéru bude mít v našich kinech začátkem února), můžeme mít pocit, že je to jedna z dalších zvráceností Tálibánu, přičemž jde o docela rozšířený zvyk na Subkontitnentu (Pákistán, Indie) i v Afghánistánu. Tancující chlapci (obvykle od 14 do 17 let, dokud nezačnou zarůstat) jsou znakem přestiže, majitelé se jimi vzájemně chlubí a považují je za součást své kultury. Na situaci vůbec nic nemění, že občas se pro západní média vyjádří nějaký islámský duchovní, kritizující tyto pedofilní hrátky. Kmenové kultury a náboženství dnes tvoří nerozluční jednotu a i když původně Talibán nastoupil jako síla kritizující tento jev, velice brzo se všechno slilo do jednoho celku. (víc v článku Tribalizácia versus islamizácia? na mé stránce). V mnohých společnostech, kde je tento druh „zábavy“ běžný, taky neexistuje zákon, postihující pedofilii.
Jiný je i pohled na mužské vztahy. Ve společnosti, „rozdělené“ na mužskou a ženskou část pracují mechanismy, generující chybějící části, abych to řekla taktně. Když jsem po prvé v Islamabádu viděla dva muže, ležící v objetí na louce vedle cesty, překvapeně jsem se, neznalá situace ptala, jestli je tady legální homosexualita. „To jsou přátelé!“ , zněla navztekaná odpověď. Projevy „laskavého přátelství“ mohou zkrátka našince lehce zmást….
Západní divák nebo čtenář může mít na základě svých několikanásobních uměleckých zážitků , vykreslujících Tálibán a život za jejich vlády, docela skreslenou představu o tom, co je norma a co represe. Naše médiá nám předložili po porážce Tálibánu v Afghánistánu obrazy odhozených burek, všeobecné ulehčení, otevírání kin atd. Dlouho jsem si myslela, že ženy alespoň v Kábulu, nosí burky z donucení, z jakéhosi strachu před tálibánskou policií, nebo jejími tajnými aktivisty. Není tomu tak ani v Kábulu, ani tam, kde ženám, zahalujícím si hlavu vlastně nic nehrozí. Chtějí to tak a jsou nato zvyklé, cítí se bez šátku (nebo burky) nepříjemně. A to je jen jeden z detailů celé série mylných předpokladů, jejichž psychologické důsledky jsou ovšem vážné. U západního člověka vzniká pocit, že islámská represe čeká na odstránění, zotročené ženy čekají na své osvoboditele a pod. Na těhle mylných předpokladech pak stojí celé vojenské intervenční doktríny. Důsledky známe.
Lovec draků je nesporně zajímavé a užitečné čtení , otázka zní, do jaké míry zmnožuje stereotypy, které ovládli naše představy o světě jiných hodnot, jiných společenských struktur, názorů a ideálů. Metafora nebe a pekla, v tomto případě USA/Afghánistán má samozřejmě své hluboké opodstatnění, logiku, opírající se o hodnocení války a míru. Je každému jasná a nediskutovatelná. Je ovšem taková i pro lidi, přicházející z té horší strany světa? Jsou skutečne v oném čistém, uspořádaném nebi šťastní a spokojení, jak nám to předvádí kniha a film? Nebylo žádných pochybností, žádné zděšení, žádná nostalgie kromě toho, že TAM bylo ovoce sladší a vzduch čistší? Nápad „happy end“ rovná se návrat do Ameriky, nás sice uklidní a vypadá hezky, až do momentu, když začneme považovat tuto laskavou fikci za fakt a podporovat myšlenku, že i tam, kde se dnes bojuje, nebo vládne bída, by to mělo vypadat tak, jako v Americe, nebo něke v Evropě. V nějaké naší ideální představě možná, v realitě sotva.
Nedávno jsem tady četla o jakémsi zdejším chudákovi, kterému se splnil sen, dostal vízum do Kanady a odjel tam i se svou početnou rodinou. Polepšil si. Začal pracovat jako taxikář a po půl roce za pomoci syna zaškrtil svou dceru. Nechtěla nosit hidžáb. Je odsouzen na doživotí a jeho syn tam stráví podstatnou část svého života. Chtěl ubránit čest své rodiny.
Myšlenkové vzorce a stereotypy, vytvářené a podporované masivně médií, podílející se na tvorbě veřejného mínění je zapotřebí prověřovat a ptát se na kontext událostí. Porovnávat a pochybovat. Ušetří se tím nejenom hodně sklamání, ale také peněz a energie.